Dálkoplaz na Blog.cz

Po dvou velice těžkých měsících, kdy jsem nežila, jen přežívala, jsem se dokopala k tomu, zkusit něco z bývalého života. Neměla jsem vůbec nic nachodíno, byla jsem pořád velice unavená, paradoxně jak se zlepšoval Jirkův stav, mě se naopak po psychické stránce přitěžovalo.

Na poslední chvíli jsem se rozhodla jet aspoň na mid a tak jsem v pátek odjela směr Seč.

Už jen samotná cesta autem bylo pro mě vystoupení z kolotoče práce-špitál- spánek- a cítila jsem se velice dobře.

Přihlásila jsem na mida, bylo mi u toho velice smutno, naštěstí mě Lenka J přesvědčila, ať zkusím long, že je na to hodně času. Trasa byla 113 km, od soboty 6.00 do úterka do 8.00 hod, takže moře času.

Takže jsem ráno chvíli po šesté vyšla, nejdřív jsem s napětím očekávala kdy už nebudu moci dál, šla jsem pomalu ale skoro bez přestávky a postupně přicházela na to, že se totální vyčerpání asi nedostaví, protože se mi šlo čím dál tím lépe a nálada se přibývajícimi km zlpešovala až k mírné euforii z toho, že mě nebolí nohy, psi jsou hodní a příroda krásná. V tomto rozpolžení jsem došla k vesnici Bílek, kde jsem zaplula do hospody. Byli zde nějací tekaři a po občerstvení jsem se už v podvečer vydala k údolí Doubravy. To byla nádhera. Začalo se zatahovat a hřmít,bouřky se trochu bojím, ale jsem v údolí, takže v pohodě. Štípla jsem si K2 a s prvníma kapkama deště jsem došla k opuštěnému mlýnu, kde byly schovaný už dvě holky. Mlýn se stal naším noclehem. spaly jsme na půdě, byly tam matrace, postavila jsem tam psům stan, aby nebyli uvázaný a za vytrvalého deště jsme okolo deváté šli spát. Jelikož v mlýně nestašilo, všechno jsme přežili a pokračování příště.

Tento rok jsem se zúčastnila Šediváčka, dojela jsem ho již jako tradičně mezi posledními, ale byla to naprostá paráda a nesmírně jsem si to užila. Taky jsem byla nucena tam dojet sama naší škodovkou. Ale všechno klaplo na jedničku.

V únoru jsem jela Nonstop, taky už tradičně pohodová akce. Jako kdybych tušila co mě čeká v přištích dnech, vnímala jsem soužití a souhru mezi mnou,psama a přírodou.

Bohužel tyhle všechny krásné zážitky ustoupily do pozadí, 21.2. 2012 Jirku ráno při cestě do práce na kole srazilo auto. Jako nejtežší zranění se ukázalo poranění mozku.Tedˇ po měsíci už nevidím situaci tak černě, Jirka je při vědomí, komunikuje, celkem dost věcí si pamatuje, vysvětloval mi jak jistim jestli je ve škodovce dost oleje, stejně jsem to nepochopila, když jsem viděla souseda jak postupuje, uvědomila jsem si, že mi tehle postup Jirka vlasntě říkal. Pozná jarní kytky a pár kamenů ze sve sbírky. Sám se nají a poznává známé a pamatuje ci celkem

Takže je před námi něco jako long trail do pokud možno normálního života.

Sitaci mi hodně ulehčují známí a rodiče a lidi z naší církve. Taky přístup zaměstnavatele když bylo nejhůř byl velice vstřícný.

Minulý měsíc nepatřil zrovna k nejvydařenějším, vstoupili jsme v řízení se starou sousedkouohledně šíření alergenů z našich psů, městský úřad jejich žádost zamítl jako neopodstatněnou, babka se pokouší odvolat všude možně, drobet marodil David, já jsem hledala novou práci, když Babyšátky ukončily koncem října svou kamennou prodejnu. Jirkova klíšťovka se neprojevuje. Tak doufejme že vše se postupně uklidní.Když byl Jirka v nemocnici a já jsem potřebovala chodit do práce, skoro jsem musela vypisovat pořadník na nabídky na hlídání dětí. Takže všem kdo nám pomohli a dosud pomáhají moc děkuji.

Zjistila jsem, že bez známých nelze v dnešní době uspět na přijímacím pohovoru. Takže jsem cíleně jela na víkend i se psama mezi skoro neznámé lidi, vozila jsem tam jejich děti a doufala že někdo z těch pro mě nezmánych lidí mi nějaký typ na práci dohodí. To se opravdu stalo a začátkem listopadu jsem nastoupila do zverimexu do Českých Budějovic. Dělají se 12 hodinové směny, střídá se krátký a dlouhý týden, prodejní doba mi skvěle navazuje na autobusy, já pronikám do tajů akvaristiky . Domluvila jsem si volno na Šediváčkův long i když ještě nemám nárok na dovolenou.Volno na Nonstop zatím nechám na později.

Teď, 26.11. marodí s kašlem obě děti, Iveta má k tomu zánět hlasivek, na jednu stranu je dobrý že když je Jirka taky na neschopence, nemusím řešit hlídání dětí v době mé práce, na druhou stranu, máme doma vlastně 3 marody najednou, na což vůbec nejsme zvyklí.

Se psama jezdím, vždy když nejsem v práci aspoň na 20 km, jen v důsledku plného pracovního úvazku nějak nestíhám psát kilometry. Taky jsme byli na pár bezva výletech, s dětma, i bez dětí, objevili jsme u Malše krásná zákoutí. Nějaké fotky dám na rajče.

7.10.----------15,5 km-----------1 hod 50 min. Flákání Barči na vůdčí pozici bylo veliké už i na mě. Takže jsem dala Báru před káru a na její místo jsem dala Liduši, v zadní pozici táhne pěkně. Před pár lety jsem to zkoušela a neměla na to psychicky, tak jsem chtěla vědet, jestli nedozrála. A nedozrála. Zato Baruna vzadu táhla jako ďas.Tak jsem zkusila dát na první pozici toho kdo tam ještě nikdy nebyl. Ano, je to Ulsana z Lejancu. Povzbudila jsem ji vlídnými slovy ,,Neboj, dej sem játra, potvoro,, doprovodila hlazením kde tuším Esinky játra a jeli jsme. Jeli jsme notoricky známou trasu a když jsem dala povel místo obykle vpravo do leva, Esina zahnula doleva. Pak jsem řekla otáčíme se a Esina provedla otočku jako kdyby byla vepředu odjakživa. Pak jsme potkali na louce paní s kolem a já jsem po Esině chtěla, aby tu paní oběhla obloukem. Žádný problém. Tak uvidíme, jak se Esina osvědčí dál, při velkých sjezdech má tendenci brzdit, tak to musíme vyzkoušet.

______________________________________________________________________________________

8.10-----------15,5 km----------2 hod. S oběma dětma, tj asi 60 kg navíc. K Esině jsem dala Galinku a vypadá to, že ty dvě se vzájemně doplňují. Aspoň mám kratší lajny, když nemusí být vůdčí fena samotná

_______________________________________________________________________________________

10.10.----------NIC leje, že se mi ven nechce, navíc nemůžu jezdit večer, protože je Jirka v nemocnici ( asi klíšťovka) Ještě že mám kámošky, co mi sami nabízejí hlídání dětí na dny kdy jsem v práci. Tak doháním resty v domácnosti a doufám že bude líp.

__________________________________________________________________________________________

12.10. ------------NIC----- K Jirkově potvrzené klíšťovce se přidala Davidova angína. Vytrvalý déšť potvrzuje že nastal příděl špatných událostí. K tomu se jdu ucházet o práci s předem prohraným výsledkem, ale nedá mi to nezkusit.

__________________________________________________________________________________________

14.10.------------------------------8 km pěšky, s dětma co učí Jana Str. Z Benešova nad Černou na tábořiště Dálava

____________________________________________________________________________________________

15.10.-------------------------------8 km pěšky, z Pohoří na Kamenec

____________________________________________________________________________________________

16.10.-------25 km -----------2 hod 45 min

___________________________________________________________________________________________

17.10.------20,5 km----------2 hod, celé za tmy. Esina až na to že se občas někde začuchá celkem válí. A Barča vzadu krásně táhne------------------------------------------6 km pěšky.

Že by se všeobecně blýskalo na lepší časy?

______________________________________________________________________________________________

19.10.----------20 km----------2 hod 35 min, za světla, velká část v bahně po těžbě dřeva.

______________________________________________________________________________________________

20.10.---------23 km------------2 hod 5 min, skoro celé za tmy

______________________________________________________________________________________________

21.10----------23 km -----------3 hod, celé za světla

______________________________________________________________________________________________

23.10----------20,5 km-----------2 hod 10 min za tmy

______________________________________________________________________________________________

24.10-----------20,5 km-----------2 hod 10 min za tmy

______________________________________________________________________________________________

25.10------------20,5 km-----------2 hod 20 minut za tmy

________________________________________________________________________________________________

27-30.10---------35 km-----------Víkend na Dálavě, vozila jsem tam děti na trase dlouhé 2,4km.

---------------------------------------------------9 km pěšky

_________________________________________________________________________________________________

31.10-------------13 km-----------------1 hod 15 min, před setměním.

_________________________________________________________________________________________________

V září jsem toho najezdila za moji existenci nejméně. Jestli jsem vyjela 3x, tak to bylo hodně. Ale zase jsme každý víkend jeli někam na výlet, byli jsme na Kleti, okolo Vltavy, na Kamenci a taky jsem byla na treku Krajem Oty Pavla. Tento trek jsem šla bez batohu, s ledvinkou a našitými kapsami okolo pasu,(váha 2,7 kg) a se šestou brašnou. Odolala jsem nástrahám živé kontroly a vše se odehrávalo ve znamení naprosté pohody.

Taky jsem si začala hledat novou práci, takže jsem jezdila do Budějovic i ve dny, kdy jsem měla volno a to je celkem náročné. Zatím (6.10.) nic nemám, vyčkávám jestli se někdo ozve.

Zadní země je pro nás Jihočechy opravdu vzadu. Je to kout údolí řeky Křinice, kde jsme se měli zúčastnit akce ,, Zlatá horečka na Křnici,,

Na cestu jsme se vydali ve čtvrtek 25.8. a jeli směr Děčín. Cestou jsme se zastavili na Vaňovských vodopádech, které jsem znala z treku, kde jsme se všichni vyráchali ve vodě, Jirka tam při převlékání vytrousil klíče od auta, cestou na vyhlídku nás poštípaly vosy, na vyhlídce psi vykopali jiné vosí hnízdo a tak jsme z vyhlídky zdrhali velice rychle. Každý včetně psů jsme jich několik koupili. Ještě u auta jsem tahala ze srsti psů zamotané vosy.

Dojeli jsme do Děčína a ubytovali jsme se na louce u domu u Dáši Nešněrové. Večer jsme vzpomínali na dřevní doby před dvaceti lety. Domluvili jsme se, že nás Dáša ráno hodí naším autem s přívěsem do Brtníků, nějakých 35 km od Děčína. Tam jsme měli v 11 hodin sraz s hlavní složkou výpravy. Ta se skládala s několika dospělých a jejich dětí asi 10 lidí. Šli jsme směr most na Křinici, nahoru, dolů nakonec jsme sešli se značky a nastalo inzerované brodění se Křinicí. Od slova brodění jsem očekávala vodu po kolena. Jak se ukázalo, každý jsme měli o tom jinou představu.

Nejříve jsme opravdu šli po lýtka ve vodě, to bylo velice příjemné. No i po kolena by to šlo. To už ale psi začínali trochu protestovat. Všichni měli na sobě brašny s jídlem na 5 dní . Chleba a rozmočitelné jídlo jsme nesli v batohu ( jak naivní )

Když voda začala dosahovat k pasu, a hlavně k batohu a vzpouzení se psů začalo vyhrávat nad mojí fyzickou silou. Iveta si ale s Dašenou poradila dobře a sama. Psi se začali skrábat na jakýkoli suchý povrch a odmítali jít opět do vody a občas se povedlo nějakému psovi brašnu sklepat do vody. Přetahovala jsem se s nima a když se mi povedlo psy dostat zas do vody a postupovat dál, byla jsem ve vodé po prsa. Překonat v tété pozici padlý strom přes potok bylo pro mě už zcela nemožné. Vráila jsem se na břeh, sundala batoh a za pomoci JIrky jsme vývrat zdolali. Mezitím se mi povedlo upustit Davidův batoh do vody a namočit si svůj bágl. Potom se soutěska ještě více zúžila a dalo se jít jen po úzké římse , jinak vedle byla hluboká tůň. Psi se vzpouzeli už méně, hlavně proto, že s obou stran byla kolná skála a nebylo úniku. Byla jsem už celkem zdrchaná. Pak jsme se konečně dostali na břeh. Obléct boty, pochytat plavající brašny a hurá vzhůru strží. Ta byla zas tak strmá, že s nacucaným batohem a psama , který klouzali bahnem dolů to vůbec nešlo. Zajímavé bylo, že děcka, co měli malé batůžky a vážily míň kilo to zvládaly daleko lépe než já. Byla jsem již tak vysílená, že mě překvapilo, že nahoře na rovnějším úseku seděla jeden z mých psů s modrou brašnou a čekal na mě. Taky jsem potkala svého dalšího psa jak nám jde naproti a nemá brašnu. Něco je špatně, brašny mají mít všichni a vůbec kdo toho psa pustil? No asi já při překonávání toho padlého strou ve vodě.

Stezka se narovnala a za pár metrů zas nevěřícně koukám dolů, to máme opravdu jít tudy dolů? Psi se tam ani neudrželi, jaký to byl sráz. Cítila jsem, že budˇ se zbavím batohu nebo se skutálím po skála dolů. Takže sjem dolů hodila batoh a slanila jsem se psama dolů. Vešli jsme mezi několik skalních útvarů , vše porostlé mechem a z okolních skal kapala voda a mech pod nohama byl nacucaný vodou a já zpocená jak..

Neveřícně jsem zírala na místo, kde bychom měli 4 noci spát. Dva převisy, trocha roviny, jinak mech, smrčky a vývraty. Za náma krpál, před náma krpál. Jo a prý k říčce rýžovat budeme chodit tou samou cestou jakou jsme tedˇ šli. No to určitě. Tam už mě nikdo nedostane, říkala jsem si. Naštestí byla v místě aspoň studánka, takže jsem se mohla troch umýt.

Pak jsem začala vybalovat, z brašny se stanem tekla voda, hned jsem ho postavila, aby trochu uschnul, ale v tom všudypřítomném vlhku se to zdálo být nemožné. No ale zpátky cesta nevede, posádka byla hladová, tak jsem se dala do vybalování psích jezírek ( rozuměj brašen vymáchaných ve vodě) a přípravy nějaké večeře. Chlapi udělali oheň, tak jsem v kotlíku uvařila gulášovku s bramborama. Pak jsem ještě uvařila psům 4 pytlíky rýže a smíchala se sádlem. A než jsem to všechno uvařila , byla tma. Co mě celkem zarazilo, byla barva vody ve studánce, co jsme měli celé 4 dny pít. Byla rezavá jako černý čaj s citronem. No ale další členové výpravy neříkali nic, jestli to přežijou oni, tak my rozhodně taky

Ráno jsme pomaličku stávali, byla sobota a měla přojet další posádka. My jsme se poflakovali po tábořišti a pak jsme se vydali k řece rýžovat ,,zlato,, což byly malé korálky v písku. Člověk si prý zvykne i na šibenici a mě se výstup z rokle a sestup k řece bez báglů nezdál tak hrozný. Co se mi moc líbilo, tak to bylo to, že jsem viděla, dole mohu pustit psy, z jedné strany brod, z druhé strany skály, jen se kouknout okolo jestli je vzduch čistý. Zatím bylo sluníčko a teplo, děcka s jásotem naskákala do vody a radovala se s úlovků. Jen mě byla za chvíli zima tak jsem vylezla a pásla jsem puštené psy. Po poledni se zatáhlo a odpoledne začalo pršet. Tak jsme se vrátili do tábora. To už dorazil zbytek zlatokopů a když přestalo pršet, šli jsme rýžovat proti proudu. Sestup a výstup už absolvolaly děcka sami, vždyt v porovnání s okolníma skálama je to vlastně celkem pohodlná cesta.

Když bylo rýžování v nejlepším. přepadli nás Indiáni. Ze zhora na nás začaly padat mraky šišek a klacků a bylo nám vyhrožováno smrtí u mučednického kůlu, jestli okamžitš nevypadneme. Jenže do toho přišla průtrž mračen a to i zlotřilí Indiání zakopali válečnou sekeru a šli se taky zbabělě schovat do tábora. Lilo. Pršelo. Celý večer. Psi jsem měla v táboře uvázaný po dvou, Pesáčka na volno. Iveta se rozhodla, že bude se mnou a psama spát ve stanu. Protže nebylo co dělat, po sedmé jsme zalezli do stanu. Za půl hodiny začali mokří a uvázaní psi výt. Bylo mi jasný, že chtěji dovnitř. Iveta stále trvala na tom, že bude spát se mnou. Dala jsem jí instrukce, jak ochránit můj spacák a karimatku a šla jsem pro psy. Každýho jsem otřela ručníkem, trochu to pomohlo, ale stejně.. Měla jsem tenký spacák, takže byl hned mokrý. Rozhodla jsem se si usušit na sobě oblečení tím, že v něm budu spát. Byla mi celkem zima, ale nějak jsem to přežila.

Psi se uvelebili a přestali se oklepávat a byli rádi že jsou v suchu. Ráno mě vzbudilo kapaní vody. To už jen voda ze stromů. Vypadalo to krásný den. Jen někteří co přijeli včera odpoledne, prohásili, že jednou dnes domů, že jsou mokří.

My, co jsme sem jeli autem 300 km se ale nenecháne nějakým deštíčkem odradit. Po pohodovém ránu jsme , co se přehouplo na dopoledne a na svačniku jsme vyrazili směr Zadní Jetřichovice, kde měly děti naplánovanou kuličkiádu s nalovených kuliček. Místo na hru jsme několikrát měnili, kvůli vosám. Jinak se hra vydařila a tam se s náma rozloučili ti, co jeli dnes domů. My jsme šli asi 3 km zpět do tábora. Cestou si děcka rozebrala zase moje psy a dala mi je až když se mělo jít přes vodu po padlém stromě. Já jsem psy pustila a doufala jsem že si nějak poradí. Pak už jsem měla dělat sama co se sebou, ale děcka řikala, že Pesáček šel po stromě dokonce několikrát, Barča šla jednou a zbytek různě popadal do vody.

Pochytala jsem psy a dala dětem na vodítka. V základním táboře bylo pořád to samé vlhko, co bylo mokré zůstávalo mokré. Kotlík na vaření se opět osvědčil a vytasila jsem se s bramborovou kaší ( ne z pytlíku), rozštouchala jsem to polenem, opečeným lančmítem a písmenkovou polévkou.

Pro psy jsem zas měla 4 pytlíky rýže a jednu pytlíkovou polévku. Večer byl krásný, seděli jsme u ohně a zpívalo se s kytarama.Ti co odjeli domů by měli hořce litovat. Další den šel Jirka sám na výlet, chtěl vidět Pravčickou bránu a jiné zajímavé úkazy.

My jsme měli v plánu dorýžovat zbytek zlata a hlavně se měla konat ,,opičí dráha,, To byla lana natažená vysoko nad řekou.

Na tuhle dráhu se vydal i David a mě bylo doporučeno v klidu vyčkat jeho návratu a nepřekážet zkušeným lezcům tím že bych jim chtěla s Davidem pomáhat. Takže jsem zůstala u psů a rovnala zbylé dětičky. To trvalo celkem dlouho, než se vystřídaly včechny děti co to chtěly absolvovat.

Následovalo již tradiční posezení u ohně a další den už byl dnem odjezdu. Vypravili jsme se tradičně pozdě, nejdřív jsme museli přece udělat skupinové foto

A pak jsme se vydali na cestu směr Mezní Louka, asi 10 km. To už se ale nebrodilo, škoda, jak jsme chodili dolú k řece, psi si na brodění celkem zvykli. Musím velice pochválit Esinku Jančíkovou, na fotce je to první pes zleva. Jsou všichni na volno a ona se těch lidí vůbec nebojí a dokonce má k nim namířeno.

Cesta na Mezní Louku byla úmorná, přece jenom únava udělala své. Jirka si vybral v řece nějaké kameny do skalky a protože s námi šel pes- samec galantní tvor, nabídl se, že dámě odlehčí

Začátkem července jsme se vydali na náš úplně první vandr s dětma.

Rozbité koleno se hojilo pomalu, víkend před tím celý propršel, takže ideální podmínky k akci.

Kousek za Dolní Dvořiště nás dovezl náš známý a my jsme se s obavami ohlíželi na černá mračna a vyrazili směr Trojany, kde jsme pátrali po zbytcích koněspřežky. Pátrání bylo úspěšné a tak jsme se přesunuli blíže k Malši. Probíjeli jsme se terénem, děti si nesli každý svůj batoh, Ivetka si vedla Dašenu. Za velice častých pauz jsme se plazili dál. Když už bylo jasné, že se dále nedá jít podél břehu a musíme najít nějakou cestu, všiml si Jirka, že ztratil mobil. Takže já jsem s dětma zůstala na jednom paloučku a Jirka se ho šel pokusit najít. Jelikož já jsem neměla kredit, nemohl si ani zavolat a tak jsme museli požádat smskou, aby nám známí kredit poslali. Ani po té se telefon nenašel, tak jsme ho dali zablokovat a šli dál. Minuli jsme smutně proslulá Nažidla , Skoronice a dali jsme pauzu na Louzku ( zřícenica) . Tam byli nějací skautíci, řikali že budou taky spát na Jižní řece, osadě pod Louzkem na břehu Malše. Ale dobrých lidí se ,, vela zmestí,, a tak jsme tábořili společně. Pojedli jsme, pokecali a po půlnoci šli spát. Jirka spal s dětma ve svém stanu, já se psama v druhém. Tento den jsme ušli asi 8 km.

V noci pršelo. Ráno taky. Rozhodli jsme se to ignorovat a okolo poledne vyrazili dál. Okolí Malše je nádherné. Opět jsme dělali časté pauzy, naše cestovní rychlost byla tragická. Střídavě pršelo víc, mín.. Velice se nám osvědčily klobouky. Okolo čtvrté hod odpolední jsme dorazili do Kaplice. zaítm 7 km. Děti mají slíbený zmrzlinový pohár a oběd. Tentokrát jsem si jista, že budou v restauraci ticho jako myšky, holt únavička..Jenže hospoda neměla venkovní posezení, bylo po dešti a nebylo kam uvázat psy.

Šla jsem tedy do hospody vyjednávat, jestli se tam může s pejskem. Prý ano. A i když není jeden? Jo i se dvěma sem chodí. No a určitě nemáte víc jak 4 psy, nejste přece blázen nebo mašer. Ne, 4 psy opravdu nemám, říkám a jdu pro ně. Čekají i Jirkou a dětma venku tak říkám můžeme, pojdte. Hospodský jen koukal , ale nouze o zákazníky je asi veliká, tak jsme se usadili, psům jsem sudnala brašny a po chvíli mi došlo že nikde nevidím Pesička. Sháním se po něm, ale nikde ho nevidím. Vyběhla jsem na ulici a nádechem zoufalství volám Pesi!! Když za mnou z hospody přijde Iveta, že Pesíček byl zavalen batohama a proto se nemohl ukázat kde je. Když jsme odchazeli, říká hospodský ..a přidte zas...

Prošli jsme Kaplicí a nálada na palubě vlivem teplého jídla a vykukujícího sluníčka byla výborná. Jirka chtěl spát hned za Kaplicí, já jsem je ale hnala dál, pod záminkou že nemáme pitnou vodu a musíme přijít ke sluji pod Bídou.

Spali jsme naproti místu po trempsku zvaném Oregon. Když je večer možnost se umýt, je to paráda. Ani mi nepřišla voda v řece tak studená.

Druhý den bylo tepleji, až moc. Šli jsme okolo skály, kde byly natažené řetezy, jaký tam byl veliký sklon a málo místa. Proto jsme psy pustila. Ti se stejně šli napít do řeky a neměli tendence utéct. Doplazili jsme se k Pořešínu. Pauza!! Volají děti. Děcka šli s Jirkou na zříceninu, já jsem si mezitím vyndala stehy z kolena. Byl to 10 den od sešití. Začalo se zatahovat a hřmít a bylo vidět jak se blíží stěna s deštěm. Asi po hodině jsme se vydali dál, k místu zvaném Jižní střela. Je to malý sroubek vysoko nad skalama nad Malší, kde budeme spát. Takže tento den jsme ušli sotva 6 km. Chystala jsem se udělat rýži s konzervou, ale koukám že mi do rýže vytekla Betadina. Pokoušela jsem se to vypláchnout a rýži potichu uvařila. Bylo to cítit a rodina to odmítla jíst. Psům to šmakovalo a Jirka začal vařit gulášovku s pytlíku vylepšenou bramborama. Tato polevka se ukázala jako jedno z nejchutnejších a rychlých jídel. Začaly nám docházet potraviny. Snědli jsme bochnik a půl chleba, všechny paštiky , jen ta rýže s Betadinou byla k mání.

Jižní střela jako tábořiště se moc neosvědčilo, Jirka spal s dětma ve srubu a v noci David svým vrtěním rozpohyboval mraveniště. Také tam nebyla voda, takže jsme museli pro vodu chodit k jedné chatě, kde nám dovolili si natočit vodu z kohoutku.

Další den jsme šli jen pár km na Zlatou lebku. Cestou jsme se stavili na místě Vzdušný zámek a dorazili jsme na Lebku. Tady byl bezva přistup k řece a děti naskákaly do vody. Potom přišel jeden z osadníků a domluvili jsme se , že tu můžeme spát. dokonce když viděli že už máme jídlo na příděl a já skoro nejím ( tvrdíc, já jsem ochutnávala, už nemám hlad) dostali jsme bochník chleba a kolínka a bylo to fajn. Když nad zátokou zašlo slunce už byla zima na koupání, šli jsme se ještě trochu projit. Hledali jsme kemp jmenem Vichřice, osadníci řikali že je na druhé straně řeky po proudu dolu. Vzali jsme sebou lahve do psich brašen, u chat děcka a Jirka přejeli na druhý břeh lanovkou, já jsem se psy brodila a šli jsme asi 2 km po proudu. Už začalo být dosst hodin a tak jmem dala s dětma pauzu a Jirka se šel podívat kousek dál. Říkal že tam byly zajímavé skály a chodníček s řetezem, dávno nepoužívaný. No aspon máme typ na příští výlet. Nabrali jsme vodu a vrátili se na Lebku. Taky už byli další dva osadníci. Uvařila jsem psům betadinovou rýží, zamíchala do toho sádlo a byla nakrmíno.

Další den, poslední, ráno pršelo a tak jsme se v pohodě nasnídali, pokecali ještě s osadníkama a domluvili si přistavení škodovky do Kaplice nádraží na půl pátou. Z Lebky jsme vyšli okolo poledne, šli jsme přes Výhen a Kaplici na nádraží jsme si dali oběd.

Celá akce se nám moc líbila, určitě máme co zlepšovat ve vybavení. Víděla jsem že až tak dítě od 5 let se chová tak, že se můžeme jít najíst do hospody co má venkovní sezení těsně u silnice a my nemusime být ve střehu aby nešlo do silnice. To samé u řeky. Že stačí řict jdu se umýt a zmizím z dohledu děti nejančí že zůstaly samy, když byl Jirka třeba na dřevu na ohen.

V srpnu máme v plánu jet na Křnici na 5 dní. Tak se těším, byla jsem tam jednou před 12 lety

18.6.----18 km---- Výlet z Jiříkova údolí ( tam jsme dojeli autem) Jezdili jsme po lesních cestách, když jsme vylezli z auta začalo pršet a nepřestalo po celou dobu. Naopak, stále lilo čím dál tím víc. David jel celou dobu na svém kole a ani mu moc nevadilo že je mokrej.

__________________________________________________________________________________________________

19.6------28 km-------výjezd z domova. směr Třebíčko, Třebeč, Jílovice, Těšínov, Petříkovké rybníky, Lhotka, Třebíčko. Jela s náma ještě jedna známá s dcerou, celkem fajn výlet, zmokli jsme minimalně. Davida jsem si na chvíli naložila na dvacátém km, pak si ho vzal Jirka na sedačku a já jsem zjistila, že se dají na sebe naložit dvě malá děcká kola, chvíli jsem vezla i tu menší holčinu. Pak David spadl na pětadvacátém km do kaluže úplně celý, odřel si i ruku o řidítka, takže jsme ho komplet převlékli, Jirka si ho posadil do sedačky a tam už zůstal, když měl teda to bebínko na ruce. Uvidíme, zda ta známá s dcerou s náma ještě někdy pojedou. No nám tvrdili že se jim s náma líbilo.Tal uvidíme.

Čeká mě náročný pracovní týden, bez jediného dne volna...

_____________________________________________________________________________________________________

Nakonec to nebylo tak zlé, měla jsem volný pátek.

25.6.----Dětský den v Plešovicích. Akce měla celkem 11 dispiclín, typu střílení z kuše, jízda na poníkovi, na kanoi a jízdu se psím spřežením. Odvozila jsem během 3,5 hodina cca 45 dětí. Psi vypili 10 litru vody, vylepšené lupínkama co moje děti prohlásily, že nejsou dobré. Ze začátku jsem vozila po 2 dětech 1 400 metrů, ale pak jak narostla fronta, kobinovala jsem to s malými dětmi a trochu většími a vozila jsem po třech asi 900 metru. Nevím kolikrát jsem jela, ale bylo pod mrakem a foukal studený vítr, tak to šlo.

V hloučku rodičů a dětí postávali psíci typu čivavy, krysaříka atd a já jsem si říkala, tohle není dobrý, přiště až ti lidé zas se svým pejskem potkají nějaké spřežení, nebudou opatrní a bude po psovi. Johanovi se tam totiž pár ratlíků líbilo a bylo vidět, že by třeba i ochutnal, ale to jsem poznala jen já.

Po akci jsme poseděli na návsi, a před osmou večer jsme přijeli domů. Na rajčeti budou fotky.

____________________________________________________________________________________________

26.6. ----28 km------Z Boru, Jirka zůstal doma sekat trávu, tak jsme jeli na osvědčené místo, se ,,sundavačem káry,, Jeli jsme oklikou na Cepskou pískovnu, kde se děti vykoupaly, na mě byla moc zima. Psi se taky koupali, bylo to fajn. V Boru jsem si pak došla pro pomoc s nandáním káry do místní hospody.

27.7.---------Ráno, když jsme šli s dětma a psama do školky, před vchodem postávali pracovníci Technických služeb s bagrem, ptala jsem se kdy odjedou, že za hodinu přijdu a budu vyjíždet s autem a najednou jsem zakopla a spadla kolenem na obrubník tak blbě, že mám rozseknuté koleno ve tvaru trojuhelniku 3 cm visící kůži. Nové kalhoty zničené. Než mi to všechno došlo, ušli jsme s dětma celkem velký kus cesty, krev mi tekla po noze, začalo se mi dělat zle. Ve školce jsem si řekla o obvaz, nechali mě to umýt, sebrala jsem zbytky svých sil ( přece sebou tady neseknu, venku jsou uvázaní psi a musim do práce) a narafičila jsem kůži zpátky kam patří a připleskla na to obvaz a se psy jsem se dobelhala domů.

V sobotu máme v plánu jít s dětma na několika denní čundr. Minule jsem měla na dovolené vymklý kotník, tedˇ zas koleno v čudu. Chodit se s tím trochu dá, tak se snad do soboty zahojím,pokud to nezačne hnisat.

__________________________________________________________________________________________________

Jednooký vlk 2011 se šel jako minulý rok z kempu Velké Dářko. Je to vlastně jeden ze dvou treku, co není zas až tak hrozně daleko autem. Minuly trek byl velice lehký, i já jsem ho šla na jeden bivak a došla jsem v sobotu ještě za světla.

Ted' mělo být všechno jinak. Už 105 km v propozicích dávalo tušit, že se trošku projdeme. Ale co, minule to nebylo skoro vůbec po kopcích, tak to zvladnem levou zadní, říkala jsem si.

Po volných startech od 7.00 hod jsme začali za Škrdlovicema stoupat a klesat a stoupat a klesat a takto pořad dokola. Poznala jsem místa, kde jsme šli i minule, ale jen pár metrů. pak jsme zas lezli k nějakým Dráteničkám. Mapa slibovala dostatek hospod na občerstvení. Na 15 km byly v mapě 3, z toho 2 zavřené a jedna v obležení vřískajících dětí. Té jsem se vyhnula a jak jsem podle fotek pak zjistila, byly tam ovce a kozy navolno, takže bych tam stejně nemohla zůstat. Místo toho jsme opět lezli někaj do kopce, pak z kopce a ve Sněžné neměla hospoda ještě otevříno, takže zas šlapem dál. U jednoho potůčku ve stínu dávám větší pauzu. sundala jsem psům brašny a šla jsem se vykoupat do potoka. Jak tak sedím, vidím nahoře na stráni jak jdou trekaři úplně blbě. Pískala jsem na ně, jedni slyšeli a vrátili se, jiní šli dál.

Po pauze se šlo opět do příšerného kopce, obloha se zatahuje a hřmí. Jsem zplavená jak myš, na tom kopci dávám poprvé psům pít z vlastních zásob, dotedˇ stačili potůčky. A zase, nahoru, dolů, po krásných loukách, okolo pomníčku partyzánky. Vůbec to není ten minuly vlídný Jednooký, po mírnych kopeckách v smrkovém lese.

Stylem skopce-dokopce jsem nakonec dolezla po sedmé hodině večerní do Dalečnína, kde jsem věděla, že bude hospoda s jídlem, byli jsme tu v březnu na čundru. Jenže vařila ta menší a víc nobl hospoda, takže jsem musela nechat psy venku. Ale vůbec jim to nevadilo, napili se a sekli sebou a spali. V hospodě bylo veselo. Úpící trekaři, při představě že nejsme ani v polovině a hospodská co se bojí psů. Dala jsem si masovou topinku a asi za hodinu jsem vyrazila. začalo se stmívat, všichni mají v plánu jít ještě asi 10 km. Já ne, mě by to zničilo. Jenže dost dlouho jsem nemohla najít vhodné místo a než jsem ho našla, bylo to až za Unčínem, byla tma jak v pytli a asi 47 km. Zabivakovala jsem vedle ,,doprovodneho vozidla,, vraku nejakeho auta. Testovala jsem novy spacak, 950g vážící. Zima mi nebyla, jako tradičně mě v noci předšli úplně všichni.

Ráno jsem vylezla po půl šesté, za 40 minut jsem měla zbalený všechen můj cirkus a hajdy do Jimramova. Koupila jsem si tam snidani a psům rohliky, šla jsem opravdu nalehko a krmeni jsem měla jen na jeden den. Na pupmě jsem si koupila horkou kávu a zminovat se o tom, že se opět začalo stoupat a klesat by bylo asi otravné. Jedno stoupná bylo fakt už dost trapné, takovej krpál a pod kopcem nějaký pitomý kameny, musim tam vyzvedávat jednoho psa za druhym. Teda ted Žižka ale je!! Nevynechá jedinej kopec v okoli. Po jednom zvlášt' vydařeném klesání v jedné vesnici vidím trekaře s velkým bílym psem, zvaného Prcek, anžto má zavolaný odvoz, pes si lehá a nechce jit dál. No to my už taky skoro nechcem. Psi začínají mít ocasy dole- No ale když jsme přicházeli k tomu autu, prž měli všichni ocasy hore a tvářili se vesele.

Když míjíme malou říčku, posílám psy do vody a oni v ní stojí. rochní se a chladí se. Jsem tam tak dlouho, dokud poslední ped nevyskočil sám na břeh.

Opět do kopce. Dlouho. Lezeme přes hřeben, pak zas dolů. Aspon že je v tom údolí zas potok. Otevřelo se mi nádherné údolíčko. V dáli vidím dvě tečky, jak se táhnou do kopce. Minula jsem jednu hodpodu. byla asi 400 m z tratě a přišlo mi to moc daleko. Takže ještě asi 2 km do Pusté Rybné, tam se vaří dobře a jistě, byli jsme tam minule. Z hopspdy právě odchází trojice trekařů.

Nenechám se tím rozhodit a dávám si smažený květák, polévku a kafe se šlehačkou. Hřmí a blíží se bouřka. Je horko jako včera. Potom se stoupá na Rybenské perničky. Tam jsme byli minule taky. Je okolo páté odpoledne. Bouřka nás nakonec minula a při sestupu za Čtyř palic vzpomínám, že tady jsem minulý rok vymyslela, jakým stylem chodit s trekovýma hůlkama a tolika psama a od té doby ani trek bez hůlek. Konečně jsem dolezla do Křižánek. Tak tady v okolí jsem coby 18 letá byla na indiánských hrách. Když jdu okolo hospody, překvapilo mě, že tu sedí 5 trekařů. Sedám taky, hlad nemám a tak si dávám pohár a limču. Čas příjmně plyne a kilometry stojí. Ostatní mají v plánu dnes dojít. Já váhám. Za Křižánkama je rybník, u kterého bych se mohla umýt a zabivakovat.

Odcházíme společně v osm večer. Jenže za vesnicí vídím, jak z auta vystupuje mládež, míří k rybníku a sebou ma spacaky, rmagnetofony a bedny s pivem a jinym pitim a přechází mě chutˇ tam s nimi být v blízkosti. Držím tempo s ostatními, cítím že se mi začíná dělat puchýř. Když jsme došli na kopec zvany Devět skal, minuli jsme přístřešek a tak jsem se rozhodla, že se pokusím i nadále držet tempo s nima a dojít taky dnes. Zcela nespotrovně jsem hledání správně trasy při chbějících značkách nechala na Gwen a Lence, spiše na jejich gps. Taky jsme šli okolo domku, kde jsem v těch 18 letech spala na půdě u Pínů, podle cesty bylo vidět, že je domek nepoužívaný, ale nezdál se mi v dezolátním stavu. Zde jsem poprvé viděla severké psy- malamuty- na živo.

Na sentimet a vzpomínání na studentské lásky není čas, v Cikháji není značka. Po delším bloudění a úprkem za osobama s gps jsme našli modrou. Jupíí. A od té doby to bylo už jen kousek na červenou k místu, co už jsme včera šli ze začátku. Došla jsem dvě minuty před půlnocí.

Trek se mi moc líbil, bylo to fajn, děkuji pořadatelům a všem fajn lidem, co jsem potkala

Měla jsem opravdu jen ten jeden puchýř, ale skoro nebolel a v chůzi nevadil a kdybych zabivakovala , neměla bych žádný.

Uvědomila jsem si, že když mám na zádech 5.5 kg při čemž skoro dvě kila z toho je batoh, je skoro zbytečné ten batoh tahat. Boty už mám vyšlaplé, stačí mi tedy jedny boty a sandály, musím nějak vyřešit spacák a karimatku pro psy do stanu( už mám typ, upravím si spacák tak, aby šel rozpůlit na dvě části a pak se psům do brašen vejde) a příště půljdu jen s ledvinkou, pořídím si trochu větší. Nebo si někde v totálním výprodeji pořídím dva tenke spacáky a dám si je na spaní do sebe.

Poslední dvě soboty jsme strávili velice pěkně. Tu minulou jsem jela s dětma na cyklovýlet. Teda děti jely na kole, já jsem jela se psy na čtyřkolce. Dojela jsem autem do vesničky Bor, kde jsem měla domluveno se Zdenkem G. co má alaskány, že mi pomůže sundat káru a večer naložit. Čekali nás krásné asfaltové cesty s napadaným jehličím uprostřed a pěkné pískové cesty. Ješte před odjezdem jsem i Davidovi koupila gelový potah na sedlo jak má Iveta a mohli jsme vyrazit. Jeli jsme po modré značce, pak jsme odbočili na žlutou a v Majdeleně nás čekal přejezd E 55. Tušila jsem že okolo pojedou další cyklisté co mi ukážou zda můžu přejet. Davida jsem si i s kolem naložila na káru a stačilo jedno mávtuní že můžeme a šup, bylo to. Iveta měla na kole Dašenu na navíjecím vodítku, ale ty dvě jsou rozumnější než David. Než jsme dojeli do hospody na Koskách, zjistila jsem že mám bouli na zadním kole čtyřkolky. No to je super, já sama s dětma, 16 km od auta, manžel na melouchu. Zavolala jsem mu to tedy, jaký mi doporučuje postup. Teprv když mi radil atˇ jedu pomalu, tak 30-40, došlomi že každý mluvíme o jiném kole. On myslel na autě. Poradil mi ho upustit a opravdu to pomohlo a boule zalezla.

V hospodě bylo fajn, byl tam totiž dětský koutek daleko od venkovních stolků a nebylotam vidět ani slyšet. Pak jsme se vydali na zpáteční přejezd hlavní silnice, zase jsem si řekla o pomoc projíždějící cyklisty. Jeli jsme k cepské pískově II. David už byl občas unavený, tak jsem si ho dala na navíjecí vodítko. Když si odpočal, tak se sám odepnul. V pískovně se vykoupali jak děti tak psi, hodinu jsme tam pobyli a v půl osmé jsme dorazili do Boru.Celkem 34 km.

Naložit káru, kola a hurá domů. Jenže doma na nás už čekal Jirka, kdepak jsme tak dlouho, že jdeme na lampionový průvod a ohnostroj. Tak jsme se otočili na podpatku, popadli lampiony a šli jsme na pruvod. Domu jsme přišli před desátou večer. Ten večer děti při ukládání nekladly sebemenší odpor.

_____________________________________________________________________________________________

Tuto sobotu, 14.5. jsme jeli na výlet na Kohout. Do Záluží jsme dojeli autem, pak jsme šli krásnýma loukama, okolo místa zvaného ,,Dvořák v hoře,, trochu jsme hledali nové cesty.V jednu chvíli jsme se dohodli, že Jirka si dá s dětma pauzu a já pujdu na průzkum. Málem jsem potom netrefila zpátky. Musela jsem sedopískat, protože mobil jsem měla u nich. Jirkovi zas vadilo, že jsem odešla s brašnama s věškerým proviantem. Potom jsme došli na zelenou značku a za chvili jsme byli na vrcholu Kohouta. Tam jsme si opekli buřty a protože tam nebyla voda, nesli psi v batůžkách plno vody, jak pro svoje pití a naše, tak na zalití ohně. Povedlo se a pak jsme slanovali cestou necestou dolů. Drobet jsme se v té džungli motali, pak jsme se nas našli. Procházeli jsme zapadlá místa, kde jsem jezdívala se tříkolkou se starou trojkou,objevili jsme v lese zřícenou kapličku a rozpadlý statek. Trochu mě uváděl v zoufalství Jirkův ne- orientační smysl. Tak jsem musela použít zaklínadlo jménem ,, Tady jsem jela se psama,, a pomohlo to. Pak jsem se na Jirkovo přání zastavili na těžišti vlavínů, kde jsem šilela, když jsem viděla Davida,jak ho Jirka pouší z ruky a nechává hopsat mezi několik metrů hlubokýma jámama s vodou s podkopanýma stěnama. Andělé strážní měli pohotovost, dobrý.

K autu jsme přišli v 18.00, za sebou 14 km. David roste a sílí, ani jednou neříkal že už nemůže. Dokonce ani v autě neusnul. Jen Iveta říkala--já vím že se tu motáme furt dokolečka. ( divila jsem se, že to poznala, moc jsme se nevraceli)