Cvičný čundr očima Petry D

5. května 2009 v 11:18 | PETRA D.
Novohradskými horami se 7 sibiřany
část první

Je čtvrtek odpoledne 30.4. a já si to pálím místo na koštěti, tak v autě, směr jižní Čechy. Před časem jsem dostala pozvání od kamarádky Šárky Mikolášové, jestli bych s ní nechtěla projít Novohradské hory formou tréninku na dogtrekking. Šárka by se ráda oficiálních longových závodů zůčastnila se všemi svými fenkami SH - Bárou, Dašou, Lidunkou, Galinkou, Esinkou a Johanem. Chtěla si to tedy předem vyzkoušet. Protože jsem v tomto kraji jěště nikdy nebyla a Novohradky chtěla poznat, neváhala jsme ani minutu. Zbalila jsem svůj bágl, nabrala Wolfíka a hurá na jih. Samozřejmě jsem taky byla zvědavá, jaký výlet to se 7 huskouny bude a jak to vlastně Šárka celé zvládne. Mojí jedinou starostí byly ne úplně zahojene puchýře z Krušnohorského dogtreku, který byl tento rok opravdu "krušný". Do Trhových Svinů, kde Šárka bydlí, jsme dorazili kolem 21hod a akorát začínalo pršet. Večer nad mapou jsme probraly naplanované trasy, které jsme mohly podle potřeby upravit. Celková délka byla cca 90km a měli jsme na to 3 dny. Plánovaly jsme 2 bivaky s tím, že první den s námi část trasy půjde Vojta s Alenkou S. a jejich 3 fenky ESP.

V pátek ráno před 9 hod koněčně vyrážíme. Naše parta čítá 4 dospělé, 7 SH, 3 ESP a 1 PS (malý Pesi - rasa pouliční směska). Šárka má pejsky k sobě připoutáné na speciálních šnůrách, které mají uvnitř kovové lanko. Šnůra je navíc rozdělena očkem na dvě části tak, aby je Šárka mohla pomocí malého řemínku držet v jedné ruce blízko u sebe. Pět fenek si nese brašny, ve kterých je stan, kanistry s vodou, maso+granule, vařič, jídlo a nějaké Šárky osobní věci. Já s Vojtou a Alenkou máme tradiční trekové opasky a naši psi nic nenesou. Během prvních pár set metrů se vychytávají mouchy ohledně držení vodítka, fenky si zvykají na brašny . naráží do sebe, do zdi, do lampy. No jak tohle dopadne, to jsem opravdu zvědavá. Z Trhových Svinů jdeme naučnou stezkou směr Chvojkov a Žumberk. Vojta s Alenkou, zkušení dogtrekaři, nasazují hned ze začátku ostré tempo. "To takhle poženeme celou cestu"? ptá se Šárka po 2km. Vojta se jen usmívá. Procházíme loukou a po nočním dešti máme v cuku letu všichni mokré boty. Míjíme technickou památku Buškův Hamr a podél Klenského potoka postupujeme dál na Chvojkov. Všichni pejsci šlapou nádněrně. Fenky si už na brašny viditelně zvykly a kde to jde, jdou vedle sebe nebo v zástupu. Šárka je drží volně jednou rukou. Za patama jí ukázkově ťape Pesíček, který je skoro pořád navolno. Příroda kolem je po dešti svěží, všechno je zelené a bublání Klenského potoka, který se klikatí podél naší cesty, prostě nemá chybu. Několikrát překračujeme po lávkách potok. Šárka nám již předem řekla, že se snažila vybrat takovou trasu, aby se na ní setkala se vším, co jí může na dogtreku potkat: úzké stezky, lávky, brody, skalnatá stoupání a klesání, polomy, silnice ... Měli jsme zakázáno jí s čímkoli pomáhat, jen, když si sama řekne. První lávku zdoláváme všichni v pohodě. Na druhé lávce padají dvě fenky do potoka. Jěště, že to nebylo hluboko. Šárka zjišťuje, co udělala špatně. Lávka je úzká, jen pro jednoho, max. dva psy. I proto pustila dvě fenky na volno, což ví, že na dogtreku by nesměla. Zbytek psu se za ní hrne a tím, jak jsou vodítka stejně dlouhá, psi jsou v jednom chumlu, na lávku se nevejdou. Aha, tak tohle se musí ještě vypilovat. Sem se musím vrátit a přechod takto uzké lavky nacvičit, plnánuje Šárka. Fenky budou muset počkat na její povel a pak jít jedna za druhou.
Pokračujeme dál lesem a čekají nás padlé stromy. Nejdříve podlézájí psi a je jedno jestli 1 nebo 6 za sebou a potom člověk. Před bahením úsekem si Šárka mění mokré boty za sandály a začínáme probírat věčné téma těch nejlepsích bot na dogtrekking. Nedokáže pochopit, proč s sebou mám boty pouze jedny. Proč ne třeba i sandály a kožené proti dešti. Vysvětluju jí, že se nechci tahat s další váhou a navíc jsem jiné boty na mojí obří nohu nesehnala. Po letošním Krušnohoráku bych taky chtěla poznat člověka, který měl nustále suché boty. "Takže ty to raději půjděš v jedněch botách, budeš mít puchýře a podebrané nehty, než abys s sebou měla třeba jen sandály na přezutí?" hučí do mě Šárka. No něco na tom asi bude. Jdeme kolem ohrady plné koní. Ti jsou zvědavý a načuhují přes ohradu. Pejsci si jich vůbec nevšímají, dokonce ani Wolfík nepípne. Když viděl naposledy koně, tak jsem ho nemohla udržet. Povídáme si dál s Alenkou a s Vojtou a po krátkém úseku po silnici dorážíme do Chvalkova. Odtud pokračujeme směr Žumberk, místo našeho oběda. Ještě než sejdeme k Svinenskému potoku, potkáváme čundráky, kteři jsou nadšení z našich pejsků, fotí si je do mobilů a chválí žumberskou kuchyni, kde se taky stavili na jídlo. Podél potoka, kolem jeskyně se dostáváme do Žumberka. Nachází se zde původně gotická, později renesančně přestavěná tvrz. Okamžitě se stáváme středem pozornosti. Taková smečka psů se přeci jenom hned tak nevidí. Pejsky vážeme k držákům na kola a zabíráme skoro všechny. My už dávno sedíme na terase a Šárka těm svým ještě sundavá brašny. Počítá, že bude brašny sundavat každé 2-3 hodiny. Místo aby s sebou pejsci buchli na zem, tak poskakují, hrají si a nějaká únava na nich není vůbec znát. Dostávají všichni znovu napít a až za hojnou chvíli se konečně ukliňují. Dávám si vynikající boršč, ostatní taky a navíc svíčkovou a plánujeme další část cesty. Máme před sebou cestu do Rychnova u Nových Hradů a Klení. Šárka nám taky ukazuje svůj pamatováček, kde má napsáno, co se v jaké psí brašně nachází. Je vidět, že všechno promýšlela do velkých detailů.
Žumberk opouštíme po 12hod a jdeme polními a lučními cestami do Rychnova. V dálce mi Vojta ukazuje Slepičí hory s vrchy Kohoutem a Slepicí. Na Kohouta prý ještě dneska půjdeme. Krajina kolem je opravdu nádherná, nepotkáváme vůbec žádné turisty, je to lidmi zapomenutý a nebo ještě neobjevený kraj? V lese se dostáváme k Pramenu věčných radostí a všichni koštujeme. Je to poslední pitná voda, o které Šárka ví, a tak čepujeme do kanistříků co nesou pejsci i do našich PET lahví. Fenky jsou navolno a parádně si to užívají, skoro to vypadá, že vůně lesa jsou silnějí než panička. Raději rychle zpátky na vodítka a jdeme dál. Na pampeliškových loukách vidíme nekolikrát srnky, které před námi utíkají. Pejsci by rádi za nima, ale stačí pár napomenutí a je klid.
V Rychnově hledáme tu správnou polňačku, bereme to skrz místní JZD a už jdeme správně. To je ona, polňačka co jsme jí viděli z pampeliškové louky. Dostáváme se po ní k Velkému Klenskému rybníku. Bára se mezi tím ještě stačí vyválet v odporně páchnoucí směsce mrtvých vysušených ryb a bůh ví čeho ješte. Mě už delsí dobu pobolívá pata, kde se asi tvoří puchýř. Stavíme, ja patu oblepuju . no jo je tam, díváme se do mapy. Z velké dálky už nějakou dobu slyšíme zvuky techna, že by nějaká technopárty? A taky hřmění, ale z čeho by pršelo? Vždyť je stále azuro. Pokračujeme k rybníku a na pláži nastává to pravé eldorádo. Všichni pejsci, kromě Wolfíka, jsou puštěný navolno. Lítají jako pominutý z vody do vody, po pláži, Berta s Čili a Ori nadšeně aportují. Šárka říká, že tohle si dovoluje jenom proto, že jde sama za sebe. Na dogtreku by fenky takhle navolno vůbec nepouštěla. Zná pravidla a bude je dodržovat. Takže zpátky na vodítka, brašnování a jdeme směr Klení. Procházíme po silnici vesnicí. Míjí nás několik aut. Některá přibrždují a prohlížejí si naší výpravu. Pejsci jdou ukázkově na straně, ale úplně nejlepší je malý Pesíček. Ten jde opravdu Šárce skoro celou cestu za patama. Jen sem tam v lese odběhne si něco očuchat. Mám dojem, že na něj Šárka chvílema i zapomíná, já teda ano. Po několika km se najednou ozve výkřik... Pesíčku, jsi tu? Jo jo, drží se nás jako ocásek.
Jsme v Slepičích horách a hřmění je stále intenzivnější. To snad není pravda, copak se bude Krušnohorák opakovat? Jdeme po cestě lesem, obloha se zatahuje a hřmí stále více. Najednou se ze stráně ozývá pronikavý štěkot. Ale nikde nikoho nevidíme? Na cestu přibíhá malinkatý pejsek, vypadá jako jezevčík. Štěká, pobíhá kolem, naši psi jsou u vytržení... svačinka? Jezevčík má červený obojek, ale žádnou známku na tu dálku nevidím. Nedá se chytit, bojí se nás, prokličkuje a peláší dolů po cestě z kopce. Všichni jen doufáme, že najde tu správnou cestu do Klení. Na križovatce s červenou značkou se loučíme s Vojtou a Alenkou. Podle Vojtovi GPS jsme na 27km. Oni se po červné vrací zpátky do Svinů a my máme pokračovat nahoru na Kohout. Byli to skvělí partáci, se kterými cesta dobře utíkala. Je nám se Šárkou líto, že nás opouštějí, právě teď, kdy hřmí ze všech stran a tmavá obloha se začíná rozjasňovat blesky. Začíná pršet a žene se silný vítr. Musíme dát malou pauzu, aby si pejsci odpočinuli a my přemýšlíme co dál. Pokračovat dál na Kohout? To, že je zde železný vysílač mi Šárka prozíravě zatajila. Nemáme se kde schovat, jsme uprostřed lesů a tak se navlíkáme do nepromokavého oblečení, pláštěnek, balíme batohy a psí brašny. Rozhodly jsme se, že zůstaneme, tam kde jsme a počkáme až s ebouřka přežene. Modlíme se, aby stromy vydržely. Pejsci si lehli kolem nás a spí. Ohlušující hřmění vůbec nevnímají. Prší, ale žádný veliký slejvák to není. Blesk . 1,2,3 hrom a další blesk . 1,2,3,4,5,6, hrom a tak pořád dokolečka. Po 20 min se najednou dostáváme k 10...12 a to už nám je hej. Brašnujem a jdeme přes polomy vzhůru na Kohout. Sundaváme pláštěnky a hurá klesáním dolů, jen abychom se po pár kilometrech mohli zase škrábat nahoru. Šárka chce projít přes skalnatý Vysoký kámen. Je to prý dost náročný terén a ona potřebuje vyzkoušet, jak se to dá s fenkama projít. Kyž už jsme tak blízko, souhlasím, i když se moje nohy ozývají stále víc a víc. Těsně před Vysokým Kamenem najednou v lese vidíme 2 stany. Kdo tady proboha stanuje? Jdeme dál a skupinka lidí se noří z lesa. Ptáme se jich, jestli nehledájí malého pejska, ale najednou poznáváme, že to jsou naši staří známí čundráci, co jsme je potkali před Žumberkem. Chtěli se schovat před bouřkou a deštěm a tak si prý postavili stany. A kde že jsme prý byly schovaný my?
Je po 18hod, už toho mám celkem dost, batoh se najednou zdá těžký, puchýře bolí a výstup na vrchol je hodně náročný. Přelézáme samé polámané stromy. Šárka pomáhá svým fenkám jednu po druhé přes kmeny na druhou stranu. Po klouzavých skalnatých kamenech, další padlé stromy, ostré skály... Šárka se mě ptá, jestli to je dost náročný terén. Jo Šárko, tohle je DOST náročný. Myslím, že na dogtreku tě už jen málo co překvapí. Sama jsem na Krušnohoráku na Šárku vzpomínala, ale bylo to úplně zbytečné. Přestávám fotit, nejde to. Musím se stále nečeho přidržovat. Fenky poslouchají jako hodinky. Nikam se necpou. Dostáváme se na vrchol a uzoulinká stezka je neviditelná. Dálší skály, husté roští, větve. Šárka pouští fenky z vodítek. Jde první, psi s brasničkama za ní. Nikdo neutíká, nikdo se před ní nehrne. Sestupujeme dolů několik set metrů. Jdu s Wolfíkem na vodítku za nima. Kloužu, padám, mám hrůzu v očích, když vidím ten prudký svah plný kamenů. Nemám se čeho chytit. Ještě že je Wolfík tak poslušný a čeká, až já kousek na délku vodítka sejdu a on jde pak za mnou. Co tady proboha dělám? Copak já si musím něco dokazovat? Nemusím! Ať si to dokazuje Šárka ... Myšlenky se mi honí hlavou a najednou jsme dole. Už na nás čekají, fenky opět připnuté na vodítkách. "Tak co?" ptá se. Odpovídám, že se nemusí ničeho obávat, nic horšího jsem nezažila, ani v Krkonoších, ani na Šumavě, v Jeseníkách, na Kokořínsku, v Kruškách, v Orlickejch, nikde, kde jsem chodila. A jen doufám, že nás něco podobného nečeká znovu zítra. Prý ne. Klesáme dolů a povídáme si. Šárka ze mě tahá rozumy, ale copak já, dogtrekařský zelenáč, jí můžu radit? Ušla jsem zatím jen tři dogtreky a z toho Stezku vlka a Šediváčkovu 111 pod křídli velmi zkušených RomanaH. a Jany H. Ale to, že jsem dala Krušnohorák s Wolfíkem, za to jsem opravdu ráda. Pomalu se stmívá a já se už nemůžu dočkat tábořiště u řeky Černé. Čím víc se ale blížíme k našemu vysněnému místo, kde je i přistřešek, tím více slyšíme další techno a vyřvávání mládeže. No jo, dalo se to na 1.Máje čekat. Tábořiště je obsazené, mezi opilce nejdeme. Šárka má v záloze ještě jedno místo nedaleko. Je to skautský tábor, dřevěné sruby, chatička a veliká louka. Někdo zde je, ale louka je prázdná. Ťukáme na dveře srubu, otvírá nam mladík a za ním se vyhrne 8-10 výrostků. Ptáme se, jestli zde můžeme zabivakovat. Vedoucí nebo spíše trenér nějakého sportovního oddílu nás vřele vítá, ukazuje, kde si můžeme postavit stan a kde je voda. Kluci si hladí pejsky a ti jen mávají ocásky. Je 21hod a jsme na 37km. Stan je během 5 min postavený, pejsci nakrmený, vaříme si polívku k večeři na malém lihovém vařiči, čaj a kafe, chvíli si ještě povídáme a po 22 hod šup na kutě. Šárka bude spát se všema pejskama ve stanu pro 2 osoby. Prý si tam lépe odpočinou než přivázaný u stromu. Zve mě k nim. Já ale dávám přednost louce. Nechci, aby tam byl Wolfík sám a taky, aby mi pejsci ve stanu náhodou neroztrhli můj nový zimní spacák. Uléhám blízko Wolfíka, ale dál od stromů, ze kterých stále po dešti kape voda. Chvíli ještě slyším nějaké zvuky ze stanu. Že by tam někdo zlobil? Za chvilku je úplné ticho. Usínám. To jěště netuším, že nás druhý den čeká rvačka a jedna pokousaná ruka, brod, rozlamaná lávka a telefonát od pořadatelů Šediváčka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Mirec Mirec | E-mail | Web | 16. listopadu 2011 v 11:53 | Reagovat

Super blog ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama