Pokračování Novohradskými horami

7. května 2009 v 8:00 | PETRA D.
Budím se v 5,30 do chladného sobotního rána. Všude kolem je mlhavý opar, určitě od blízké řeky. Spalo se mi parádně. Blahořečím si, že jsem si přeci jenom vzala teplý spacák. Byla to jeho premiéra a v noci mi bylo nádherně teploučko. Žádné převalování nebo drkotání zubama kvůli zimě. Pejsci za celou noc ani nepípli. V jednu chvíli se mi zdálo, že slyším, jak k nim Šárka promlouvá a taky jsem slyšela zdáli vytí. Ležím v teple ještě asi hodinu. Není kam spěchat. Večer jsme se domlouvaly, že vyrazíme mezi 8-9 hod. Najednou slyším skoro vedle mě krákání a zvuk mávání křídel. Vykouknu, ale nikde nic. Během pár minut se to několikrát opakuje. I Wolfík má natočenou hlavu a kouká nahoru do stromů a kolem dokola. Co to asi je? Vrána, krkavec nebo nějaký menší dravec? A co tu chce? No nic, musím na záchod a tak vylézám a přemlouvám se k nazutí do mokrých bot. Přes noc jsem si je dala do nepromokavého pytle od spacáku spolu s doklady a foťákem, aby nebyli úplně durch. Naše batohy a psí brašny jsem večer odnesla do zastřešené předsíňky jedné z chatiček, aby nebyly mokrý. Jdu kolem stanu, kde je stále ticho a nic se nehýbe. A najednou mi to je jasný. Vedle stanu na zemi vidím 6 plátěných misek, ve kterých jsou malé zbytečky, spíše drobky masa od včerejšího krmení. Pokud tady nějaký větší pták lítal, tak určitě vyzobával tyhle dobroty a já ani Wolfík, jsme ho nemohli přes ten stan vidět. Ale že se ani huskouni neozvali? Určitě ho museli slyšet. Za chvíli se to ve stanu začíná pohybovat. Odzipovávám první díl a koukám, jak jsou tam všichni poskládaný. Pejsci lepí čumáky na síťku a trpělivě čekají, až Šárka provlíkne dlouhou lajnu všemi obojky. Vymyslela to v noci, když potřebovala na záchod a bylo jí jasné, že se fenky pohrnou za ní. Může tedy vylézt ven a na lajně má všechny pejsky bez starosti, že se někdo pustí na noční průzkumnou výpravu. Ptám se Šárky, jak se jí spalo? Prý celkem dobře, chvilku sice trvalo, než si všichni našli to spravné místo, lezli jeden přes druhého a tak prý padly 2 prdele a jedna lehká žena :) Nakonec to dovršil Pesíček, který se nejdříve nacpal do spacáku a když se tam osušil, oklepal od klišťat, tak se promenádoval po stanu, než se uvelebil u nohou. Potom už se prý nikdo ani nehnul a vyjma nočního venčení spali až do rána. Šárka uvazuje fenky po dvou ke stromům a já se jdu podívat na můj spacák. Měla jsem si lehnout ještě více dál od stromů. Přeci jenom voda z listů kapala celou noc a tam, kam nedosáhla alumatka je spacák úplně mokrý. Mohla jsem si klidně celý spodek nasoukat do velké pláštěnky a bylo to vyřešené. No teď už je pozdě. Spacák je mokrý i zespoda od trávy. Plánujeme tedy, že by jsme po cestě někde zastavily a všechno usušily.


Sedíme na karimatkách, povídáme si a snídáme, sušenky, čaj a kávu. Šárka přemýšlí, jestli by s ní někdo na dogtreku takhle posnídal místo toho, aby se všichni sbalili a hned zase vypálili na trať. Stejně se potom staví na něco teplého v první otevřené hospodě a časově to tak vyjde úplně nastejno. Pejsci u stromů si hrají, hrabou nebo okusují větve. Hlavně Bára s Galinkou kolem sebe tancují a doráží tlapkama. To je energie po ránu...holky šetřete se, budete to ještě potřebovat. Během 5 sekund je ale všechno jinak. Vyceněné zuby, vrčení a už jsou v sobě. Šárka k nim letí, ale to už slyším kvílení a řev psa. Utíkám k nim, slyším Šárky bolestivé výkřiky a potom volá : "Petro nůž". Letím k batohu, trhám igeliťák s první pomocí, vidím červenou kudličku, běžím zpátky. A to už je po všem. Najednou je ticho. Bára kolem pomateně pobíhá a Šárky ruka je plná krve. Volá na Báru, chlácholí jí. Ta je pěkně vystreslá a utíká do stanu. Výborně, tam je bezpečno. Šárka mi ukazuje ruku. Pravá dlaň má uprostřed dvě malé dírky po zubech, pokousaný jsou taky asi 2 prsty. A co se vůbec stalo? Jak si holky hrály, tak se Báry packa dostala do obojku Galinky a o malér je postaráno. Bára nemůže packu vyndat, jěště více se zamotává, Galinka se škrtí. Šárky ruka se dostává do tlamy Báry. Akorát jí tam prý měla strčit levou a ne pravou, kterou drží vodítko. Lituji, že nemám dezinfekci. Dlaň tedy omýváme vodou a celou jí obvazuju obinadlem. Říkám Šárce ať si vezme Brufen, aby se bolest co nejdříve utišila. Bára už je v klidu, chodí kolem stanu a nikam se od nás nevzdaluje. Co teď? Můžeme pokračovat dál? Jak se budou držet vodítka? Zkusíme to a uvidí se. Balíme mokrý stan a spacák, kuchyni, jídlo a další věci. Šárka se jde ještě k řece umýt a když se vrací, mává na mě vydezinfikovanou rukou. Akorát se potkala s vedoucím oddílu a ten dezinfekci měl. Ruku znovu zavazuju. Batohy na záda, brašny na psy a jde se. Loučíme se ve srubu a šlapeme směrem Benešov nad Černou.
Šárka má vodítko zavěšené na pravém předloktí, docela to jde. Ptá se mě, kdy zabere ten prášek a jak dlouho jeho účinnost vydrží. Brufen vůbec nezná. Tipuju, že zabere každou chvíli a vydrží tak 3-4 hodiny. A když si vzala dvojitou dávku 2x400? Smějeme se, to jí bude blaze možná až do večera. Jdeme kolem Kachního rybníka, obloha je vymetená, sluníčko začíná pálit. Procházíme loukama a dostáváme se k usedlosti Honzy Ochozky. Už slyšíme štěkot psů a byli to pravděpodobně tito psi, jejichž vytí jsme slyšely i v táboře. Před námi je široký potok a dřevěná lávka, ve které ovšem chybí několik prkýnek. Uprostřed je velký otvor, který se musí buď přeskočit nebo jít po klouzavých a mokrých kulatinách. No nazdar. Poslední léta začínám mít závratě při pohledu z postele na zem a tohle je nejméně 1,5 - 2m hluboké a pod námi dost silný proud. Šárka jde první, fenky jsou puštěný a opatrně jí následují. Hop a mají za sebou nejhorší úsek ...ještě pár kroků a jsou na druhé straně. Hned jsou svolávány a připnuty na vodítka, protože Ochozkovi psi jsou dost blízko. Jedna fenka chybí...Galinka...bojí se přejít přes lávku, kňučí, celá se třese, plazí se k otvoru a zase se vrací, znovu a znovu. Sundavám jí brašny, ale nepomáhá to. Opodál je brod, snad to zvládne v tom silném proudu. Beru Galku za obojek, stávkuje, ani se nehne. Šárka uvazuje psy ke stromu a jde k nám. Mám jít první, oni půjdou za mnou. Mám hrozný strach. V hlavě mě buší a srdce mi snad vyskočí. Nesmím se dívat do vody, ale před sebe. Wolfíka jsem dala Šárce, pustí ho až budu na druhé straně. Krok sun krok, stoupám na jednu kulatinu, odrážím se a už jsem na druhé straně a na břehu, na trávě, na zemi...hurááá. Zlaté labutě (pouťová atrakce, kam musím alespoň 1x do roka s neteří). Wolfík ťape za mnou hop hop a je u mě. Šárka připíná Galinku na vodítko a Galka, jakoby vycítila bezpečí, paničku následuje. Čeká nás ještě nějaké překvápko? Potřebuje si smečka ještě něco vyzkoušet? :) Tak špatnou lávku prý ani Šárka nečekala. Před lety tudy jezdila s kočárkem.

Postupujeme dál a za chvíli jsme v Benešově. Šárka mi dává na výběr, buď brod nebo 2km po klikaté silnici skrz město. Volím brod. Puchýře mě už zase pěkně bolí. Sundat boty, ponožky a šup do vody. Ta je zprvu hrozně ledová, kameny kloužou, ale když jsem na druhé straně cítím úlevu od puchýřové bolesti. To ta studená voda. Sundavám mokré náplasti, dávám suché a taky nové ponožky. Už mám čisté jenom jedny. Ty mokrý jsme si připly na batohy, aby nám alespoň uschly. Stále podél řeky Černá u Třebíčka míjíme statný 200 let starý modřín. To je nádhera. Proházíme lesem, loukama, kolem chatové osady a najednou jsme ve skautském kempu, kde si Šárka myslela, že by jsme mohli dnešní noc zabivakovat. Místo plátěného stanu tu ale stojí úplně nová dřevěná chata, volně přístupná, dokonce s kamnama. To je luxus. Je rozhodnuto. Tady na slunci usušíme naše věci, uděláme výšlap kolem dokola a na večer se sem vrátíme. Druhá varianta taky je, že tu na Šárku počkám, protože bolest mých nohou se stále stupňuje. Vyndaváme spacák, stan, všechny mokré věci a rozvěšujeme je kde se dá. Nejlépe na větve borovice. Šárka rozplétá vodítko, které připomíná pomlázku. Jak se fenky předbíhají, tak se vodítka zamotávají. Rozplétaní trvá cca 4-5 min a Šárka vodítko po cestě rozplétala vždycky, když jsme zastavily na focení, pití a napájení. Vaříme polívku, pejsci se vyvalují ve stínu. To je vegáč. Já píchám, vymačkávám a lepím puchýře. Po mokrém Krušnohoráku jich bylo 18, na prstech, polštářkách, na patách, všude. Něco se stihlo za těch 14 dní zahojit, ale zbytek je teď rudý nebo už pokrytý novým puchýřem. Šárka má puchýř pouze jeden. Střídá sandály s botaskama. Dvě nádherné hodinky si lebedíme na sluníčku. Všechny věci nám uschly a tak balíme a vyrážíme směr Cikánský vrch. Pokud nebudu moct dál, vrátím se zpět do kempu a Šárka ještě projde Kuní a Kraví horu. Překvapivě se mi jde dost dobře. Mám radost. Šárku ruka taky nebolí. Sundala si i obvaz, aby rána dýchala. Ruku má ale pěkně oteklou, pohmožděnou. Takže nejdříve Věrtele, pak Cikánka 804 m n.m. a lesem několik km směr Kuní hora.

Jsme akorát v pěkném kopci, když mi zvoní telefon. Neznámé číslo... kdo to asi je? Monika Černá, pořadatelka Šediváčkovy 111, shání Šárku. Předávám jí telefon a šestým smyslem cítím, že je zle. Jen pár vět a Šárka ukončuje hovor. Nesmí se Šediváčkovy 111 se 6 huskounama zůčastnit. Povolený jsou max 2 psi. Koukám se na fenky, které stojí poslušně kolem nás. To nemůže být pravda? S pořadately to Šárka několikrát diskutovala, žádala jejich svolení ještě než se oficiálně přihlásila. Žádný problém, přijeď, ale dobře si to rozmysli. 90 km s báglem a 6 huskounama. To jsme na tebe zvědavý... to neujdeš, to nesvedeš. Taková byla ode všad odezva. A teď tohle. Nálada je na bodu mrazu. Plazíme se dál do prudkého kopce, skrz větve, přes kmeny. Kdyby to jen všichni viděli, jak to zvládají...ona i psi. Bez nejmenších problémů. Čím vším jsme za ty dva dny už prošly, co Šárka s huskounama zvládla a hlavně, jak se hrozně těšila. Chce se mi úplně brečet, taková nespravedlnost!
Počáteční šok trošku ustupuje. Diskutujeme co se mohlo stát? Kdo proti Šárce jde? Kdo si nepřeje, aby se závodů zůčastnila? A proč? Protože si všichni myslí, že to nedokáže? Proč pořadatelé změnili názor? Prý to zakázala CHKO Šumava. A to nevěděl pořadatel dřív? Je sobota odpoledne a všichni díky dogtrekovému webu vědí, kde Šárka tento víkend je a že trénuje na závody. To se to dozvídají od CHKO zrovna teď? Pokud to pořadatel dostal písemně, tak pošta snad chodí ve všední den, proč volají v sobotu odpoledne? Ach jo, taky toto nařízení mohlo přijít e-mailem:( Na závodech bude asi kolem 90 lidí x 2 povolení psi to je 180 psů. To CHKO nevadí? Co když půjdou 3 lidi náhodou vedle sebe a zrovna bude mít každý 2 psi? CHKO zajímalo s kolika psama jeden člověk půjde? Napadají nás další a další otázky, na které neznáme odpověd. No tak si to povolení od CHKO vyřídím sama, napadá najednou Šárku. Bere skoro vybitý telefon a volá zpátky Monice. Ne, prý to nejde, ona proti nim nepůjde. Monika ví, že by to Šárka dokázala, věří jí, nikdo jí do ničeho netlačí, prý to prostě nejde.

Jsme na vrcholu Kuní hory, 925 m n. m. a čeká nás prudký sešup dolů a znovu lesem do kopce na Kraví horu 953 m.n.m. Proč to nezabalíme, když mi to teď zatrhli? ptá se Šárka. Jdeme dál, debatujem a probíráme situaci. Proč by se pořadatel bál pustit na trať člověka se 6 psama? Kdyby se něco stalo? I na to Šárka myslela. V kempu určitě zůstane někdo známý, kdo bude třeba hlídat pejsky. S tímto člověkem by se Šárka domluvila, dala klíče od svého auta s vlekem a on by pro ně v případě nouze, zranění apod. přijel. Nebo by mohl přijet pořadatel se Šárčiným autem, je přeci jedno s čím se jede. Premýšlíme taky, proč by kvůli Šárce omezovali další lidi, kteří chtěli jít třeba se 3 pejskama? A že jsou tací v seznamu přihlášených. Takže bohužel, maximum je 2 a to pro všechny. Nakonec to asi bude pravda, zákaz padnul od CHKO. České zákony a pravidla jsou někdy nevyzpytatelná ... a byrokratická.

Vidím na Šárce, jak jí to mrzí. A najednou jí napadá, nepustí mě na Šediváka, možná mě pustí jinam? Dáša Černá prý taky psala, když nebude lítat 6 huskounů po lese, tak není problém se zůčastnit. Prostě pojedu tam, kam mě zvou a ne tam, kam to mám nejblíž. A je rozhodnuto. Nálada je hned lepší. Bylo na čase. Stojíme na úpatí Kraví hory a čeká nás výstup polomama na vrchol k rozhledně. Stezka prý vedla původně jinudy, ale po polomech se značky s padlými stromy ztratily a lidé bloudili. Tak teď byla vyznačená náhradní trasa. Naštěstí tu nejsou žádné skály, ale podlézáme a přelézáme kmeny jeden za druhým. Jen málokterý se dá obejít. Pejsci vždycky dají pacinky na kmen a pokud nemůžou přeskočit, tak jim Šárka pomůže nebo je přetáhne na druhou stranu. A jsme nahoře. Dáváme pauzu, Šárka sundavá brašny. Svačíme a domlouváme se jak dál. Musíme z velmi prudkého a dlouhého kopce dolů do vesničky Hojná Voda. Tam by jsme mohli zastavit na večeři a pak jít skrz les zpátky do našeho kempu. Sešup dolů je dlouhý. Šárka jde rychle, fenky v chumlu za patama a já s Wolfíkem se ploužíme daleko za nima. Čekají na nás pod kopcem. Za chvilku procházíme Hojnou Vodou, ale bohužel nezastavujeme. Vím, že kdybych si sedla, tak už se nezvednu. Pokračujeme po silnici na Staré Hutě, Mlýnský vrch a zpátky na lesní cestu. Tady dáváme pauzičku na pití. Šárku začínají bolet kolena. Stejně ale jde daleko přede mnou. Mě už přestal Brufen zabírat a bolest od puchýřů je nesnesitelná. Cítím, jak mi v chodidlech pulzuje. Nemůžu ani kulhat, jdu tak, abych se co nejméně dotýkala země. Jak na pérách, skoro nadskakuju. Dívám se jen do země, Wolfík jde u nohy a já nevnímám nic jiného než bolest. Něco takového jsem na dogtreku ještě nezažila. Už nemůžu dál. Blížíme se k našemu tábořišti a probíráme se Šárkou naší situaci. Stěžuje si na bolest kolen. Asi to z Kraví hory s tou rychostí přepískla a navíc šla v sandálech. Do této chvíle má jen 2 puchýře, jeden hodně velký a bolestivý. Já osobně si taky myslím, že po tom telefonátu se jí rozhodila psychika a bolest teď vnímá a připouští si jí víc intenzivněji, než kdyby se nic nestalo. Nemám na to, abych šla ještě další den a tak diskutujeme, kdo by pro mě mohl přijet a nebo jak bych se dostala zpátky. Kdyby sem Šárka dostala svojí káru, tak by jsme těch 20km ujely prý na káře. Přemýšlím ještě o taxíku z Benešova. Vzpomínám na Krušky, ale když Romča nesehnala taxíka v Jáchymově, co by dělal v zapadlém Benešově. Sedíme na okraji silnice, začíná se smrákat. Máme za sebou cca 61km a v 19.00 padá rozhodnutí, že to obě balíme. Šárka volá kamarádovi do Svinů, jestli pro naší bandu může přijet. Máme štestí, akorát se chystal za partou na pivko, takže sedá do auta a jede. Přibližujeme se jěště asi o 1,5km k Věrtelům. Sundaváme batohy a už ani krok. Do půl hodiny přijíždí modrá Felicie kombi. Šárka otvírá kufr a 1,2,3...7 pejsků se naskládá do kufru, bágly a brašny na zadní sedačku, Šárka vedle a já s Wolfíkem dopředu.

A tak končí Šárky "kvalifikace" na Šediváčkovu 111, která se změnila v úžasný výlet s prima kamarádkou a osmi skvělými pejsky. Nutno jěště dodat, že jsme v neděli ráno zapřahly a vyrazily na 12km spanilou jízdu kolem Trhových Svinů. Pejsci běželi, jako kdyby žádných 60km neušli. Vyzkoušela jsme si i řízení káry Chlaňovky, kde se mi cestou z kameno-písčitého kopce dostala kola do smyku a nebrzdící brzdy opravdu nebrzdily. Zastavila jsem 1m před stromem a Šárka si myslela, že to byla pomsta za skály Vysokého Kamene a rozbitou lávku. Ale to bych přeci neudělala:)

Co dodat závěrem? Sama jsem nevěřila, že se dá se šestkou huskounů projít tak náročným terénem. Ale opak je pravdou. Perfektně vychované fenky Bára, Dáša, Esi, Galinka, Lidunka a Johan neměly sebemenší problém a všechny situace se svojí paničkou zvládly. Brašny jim nevadily, velmi rychle se naučily odhadnout kam se vejdou a kam ne, takže do sebe nenarážely. Když se brašny rozdávaly, stály u paničky, žádné schovávání nebo válení se. Chůzi z kopce za patama by jim mohl kdejaký pes závidět. Šárka zvládla všechno s přehledem a jistotou. Bylo vidět, že má promyšlené sebemenší detaily a že si to se svými fenkami naprosto užívá.

Šárko, mockrát děkuji za pozvání. Byl to nezapomenutelný zážitek a určitě se moc ráda do Novohradských hor vrátím. A ty se nenech nikým a ničím odradit a jdi za svým snem!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama