Hanácká štreka 2009, dopsáno komplet 14.7

8. července 2009 v 11:12 | Šárka
Tak jsem se vydala na svůj první dogtrek. Nebylo vůbec jednoduché, najít trek, kde bych mohla jít se všemi 6 psy, někde byli pořadatelé limitování nařízením zezhora, nejvíce dva psy na osobu.

Cesta tam autem proběhla absolutně v pohodě, kemp jsme našli, ubytovali se ve stanu a hurá na míting. První chyba byla ta ,že jsem neměla tušku a papír, abych si tam psala rady od pořadatele, kde jsou kontroly, kde jak jít a podobně.

Dostali jsme mapu, kterou jsem si pracovně nazvala autoaltas. Moje chyba,měla jsem před tím v Budějicich KČt 51 mapu v ruce a nekoupila jsem ji. Ale nakonec se ukázalo, že se dá jít i s autoatlasem.

Ráno byla na 5.30 ohlášená snídaně, kterou jsem si nenechala ujít, byť se trochu spozdila a proto jsem vyšla až v 6.26 hod.

Asi po dvou metrech po startu mě přišerně zabolelo chodidlo, měla jsem tam zapíchnutý chlup od kamarádky krátkosrtého psa, co už celý týden nešel vyndat a pobolíval. Ulevovala jsem si na tu nohu tak, že mě po dvou km rozbolela kyčel. Hm, pěkně nám to začíná.

Pak ale nějakým zázrakem to přešlo a nastala pohoda, ani zástupy mě přecházejících dogtrekařů mě nerozhodily, věděla jsem od Vojty, že chodím stašně pomalu.Asi na 7 km jsem poprvé zakufrovala, holt barvy na turistické značení jsou drahé a musí se šetřit. A tak co není v barvě, musí být v nohách.

Dobré bylo, že jsem se poptávala místních, kam že to všichni šli a jestli se odtamtud nevrátili.
Funěla jsem na kopec nad Vícovem, když jsem za sebou viděla vlnu trekařů, další co mě předbíhají, ale co to - Vojta a jeho kamarád a Jana s Denym, co mě už jednou předešli.Opět jsme neviděli značku a společně došli do Stínavy. Tam mi Vojta a spol a další opět utekli.

Bylo na 10 km a to znamená přezout fusky a jiné boty. Jana s Denym zapauzovala se mnou, došla nám štípnout kontrolu Renata Macková, něco jsem zakousla a zas dál. Opět mě předcházeli ti, co už mě jednou předcházeli,místní značení fakt nemá chybu.

Minuli jsme k1 Na Pohodlí. Už jenom 93km. Šli jsme údolíčkem, kde nebyla vůbec prošlapaná stezka, značku jsme před sebou tušili, šli jsme 4 lidi. Potom přišel sešup dolů do údolí. Pěkná krajina. Moc. Přišli jsme s říčce a značka nás vedla nahoru. Ale co to? Ona to není cesta, ale potok, no alespoň je pro změnu dobře značená. Ti dva co šli přede mnou se zuli a šli bosi v é vodě, já jsem si namočila kecky. Tak jsem si přezula do sandálů.

A šlapali jsme dál. Jediné co mě ničilo bylo příšerné horko. Psi pili při každé přiležitosti, bylo okolo 11.00 hod. Přišli jsme do nějaké vesničky, míjela jsem popadané trekaře ve stínu, v hospodě nám natočili kýbl vody pro psy, opláchla jsem se v něm, koupila jsem si dva nanuky a hurá dál.

Přišel dvoukm úsek po slunci, loukou k lesu. Funěli jsme všichni ze všech sil. Slíbila jsem psům, že v tom lese odpočinem natolik, že sundám všem kapsy a uvážu je po dvojicich do stínu a hodinu budem pauzovat.

________________________________________

Taky jo, v lese jsme zastavili, psi lehli a spali. Já jsem si vyndala karimatku a taky jsem na chvilku i usnula. Mezitím mě míjelo plno trekařů.
Přesně za hodinu jsem se začala hrabat k odchodu i já, a pokračovala jsem kupředu. Za pár set metrů jsem narazila na jednoho trekaře, co úpěl v rozmočených kožených botách, měl sebou jen jedny ponožky, no, chybama se člověk učí. Dál jsme šli spolu, různě jsme pauzovali, já jsem si udělala jednu ,,osobní pauzu,, kdy jsem souputníka poslala napřed,že ho jistě dojdu a poprosila jsem o kus dál svačíci trekařky, aby mě nefotili a hupsla jsem jen tak bez ničeho na pár mnut do rybníka. Super. Zmizela únava,pot a bláto.

Rychle jsem vylezla, naházela na sebe oblečení a šlapala dál. Došla jsem odpočívajícihi Marka-rozmočené nohy- a zas jen dál. Šlo se mi moc pěkně, skoro jako kdyby na mě sestoupil nějaký duch chůze, nebo co. Míjeli jsme Repechy něco okolo 35km. Kousek za nima začal Marek poprvé uvažovat a tom, že vzdá. Nakonec došel o kousek dál, na první silnici. Co mě velice udivilo, bylo, že sebou neměl mobil, nu což, tento způsob výpravy se mi zdá velice podivný, tak jsem mu zavolala mobilem odtahovku já.

Kořenec, půl deváté večer.
Přemýšlela jsem o různým přístupu k dogtreku, já jsem se snažila z lidí na netu vytáhnout co nejvíc informací, skoro jsem ze sebe udělala debila, jak jsem na všechno ptala, a to jsem se na plno věcí neopovážila zeptat.

Ted jsem ale viděla, že to nebylo na škodu, protože kdo řeší problémy doma před trekem, nemá je na treku. Tímto děkuji všem kdo trpělivě odpovídali na mé dotazy.

___________________________

Bylo před nocí a ve mě se probudil atavismus, že noc strávená o samotě se rovná smrti. V hospodě v Kořenci mi řekli, že poslední se psem šel asi čtvrt hodiny přede mou a že se tam již nějací psi servali.
Hnala jsem dál. Vidina noci v neznámém lese mě povzbudila do super rychlé chůze. Asi na 45 km jsem opravdu dohonila Ivu a jejího černého pejska. Byla jsem tak ráda! Okamžitě po pozdravu jsem ze sebe vyklopila dotaz, jestli jde Iva v noci a jestli ne, tak bychom mohli bivakovat spolu. Domluveno. Jaká úleva, tuto noc tedy asi nezemřu. Výborně.

Iva mi ve stmívajícím se lese zazpívala písničku : 6 psů jsem měl, byla krásná a smutná a její nádherný hlas alá duo Červánek se nesl celým lesem, cítíla jsem že tohle jsou chvíle, pro které stojí za to žít.

No ale konec romantiky, šlapem dál, už ve dvou kecáme, bloudíme a docházíme k hospodě Na pohoře, na 50 km, stmívá se, že je skoro tma, z hospody vychází Tomáš noční chodec a další. Najednou nejsem poslední, to je div.

Jdem dál, po afsaltce skopce a začínají mě bolet kolena. Iva už má taky dost tak jsme zalezli pár metrů od cesty a bivakujem . Já stavím svůj nový hasky stan, Iva má plachtu. Domlouváme se, že ráno se vydáme každá svým vlastním tempem, a když se sejdem, taky dobře. Než zakufrujem, dochází nás celá banda a v noci taky někdo a ráno brzo jestě neý jsem slyšela štrachat Ivu taky někdo, no prostě co mělo nohy mě předešlo.

Ale já jsem se aspon krásně vyspala, psi byli ve stanu moc hodní, lehli a spali. Ráno jsem vstávala až v 5.00, než jsem se vyhrabala, trvalo to 45 minut. A ještě mě předešli další trekaři.

První vesnička v šest ráno, 53 km Usobrno, byla jsem bez vody a měla jsem kliku, hned v první chaloupce byla venku jedna babička a vodu mi dala. Na návsi seděl nějaký trekař se dvěma psy a čekal na svoz mrtvol.
Dál směr Šubířov, kde byla další kontrola. Cvak a hurá do Dzbelu.

Místní značení je opravdu unikát. Občas nějaká ta značka, směr se musí tušit než vidět, nechtěla bych tady chodit včera za tmy.

Potom jdem kousek po značení pořadatelů. To už je lepší, ale mísí se do toho cedulky s názvem trek, šla jsem podle nich, trochu podle ,,autoatlasu,, a když jsem míjela nějaký dětský tábor, ptala jsem se, zda tudy chodili lidi se psama a batohama. Prý jo, takže jdu dobře. Pod kopcem pijem, přezouvám a po táhlém stoupání vidím na kontrole U křížku dvě holky trekařky.

Je to Jana s Denym a jeste jedna fajn holka. Psi se seznamují, pohoda a valíme do Kladek, kde je prý hospoda.

___________________________________________________


V Kladkách je pouť, plno svátečně oblečených lidí, okolo poledne, hospoda plná lidí a my se psama a báglama jdeme si dát něco k jídlu. Překvapivě brzo, i když sedíme na zemi, protože není místo u stolu dostáváme co jsme si objednali. Nejdenou slyším: ,, No je to možný, Trhový Sviny? '' Otáčím se po známém zvuku a vidím paní z našeho města.
Ptá se mě, co tu dělám, říkám že jdu dálkový pochod se psama, na 100km. Tím jen potvrzuji mou pověst blázna.

Dál jdeme jen Jana a já spolu, ta třetí holka se trhá, chvátá. Jdem a horko začíná být nesnesitelné. Jana chce pauzovt už teď, já až na 25 km. Máme kousek na K5. Domlouváme se, že Jana zakufruje teď a já později, za 5 km, a pravděpodobně se sejdem.

Za K5 trochu bloudím, ale nalézám se brzo. Opojena mým orientačním smyslem píšu za chůze sms. A v někdy v ten okamžik scházím se značky, aniž bych to věděla.

Přišla jsem na to, když už bylo pozdě. Čučím do mapy, odhaduji směr a šlapu, co šlapu, pochoduji, navzdory bloudění se mi jde moc krásně, úplně si to užívám. Jen ten směr pokulhává.

Naštěstí potkávám maminku s dětmi, naviguje mě do Vojtěchova, jdu podle jejích rad děsně dlouho, až vyjdu v Otročíně. To mi taky řekli místní. Navedli mě zpět na trať, tj do Hvozdu, celou dobu jdu po asfaltu, už mě to zmáhá.

Konečně jsem v Hvozdu. Na návsi u zastávky je parčík ve stínu, vypadá pěkně, na hodinu stavím. Jana s Denym je už určitě dávno vepředu.

Čepuji od místích vodu a šlapu dál. Začíná hřmít a já se propadám do jediné krize, kdy lituju, že jsem se na trek vůbec vydala. Zlověstné mračno se blíží a já se bojím čím dál tím víc.

Naštěstí zalézám do hustého lesa a na blížící se bouřku nevidím. Klikatím se lesem, chvilemi už táhnu psy za sebou.

Napájím, cesta se rozšiřuje, hřmění utichlo a mě se zas vrátila odvaha.

Cesta pokračuje podél říčky, Ochozká Kyselka, ptám se místních na Budeček, směr je správný. Sympatický brůdek, a jsem v Budečku.
Místní mi říkají, kam dál, mám na posledního přede mou asi hodinu. Na to že jsem hodinu odpočívala, dobrý.

Značení jde do pole. No potěš. Nějaké obilí, jdem ve vyjeté koleji, sardinkujem se tam jeden člověk a 6 psů, opět tahnu ty zadní psy. Ale musíme vydržet. Nekonečné dva km. Jestli by nebyla silnice lepší.

Jdem okolo tenisového kurtu, hledám značku, jdu podle tušení a jdu správně. Míjíme potůčky, kde psi pijou.

Docházím do Strážiska. Okolo železnice, řeky, hospody, poslední odešel před půl hodinou. Ale já nemám sil na to přidat. Jdu okolo honosných vilek, jedna se jmenuje jako já.

Jdu a najednou slyším, hele další a taky jde blbě, ----a já ani nevím že jdu špatně. Dostávám cenné rady kudy kam. Asi za kilometr opět čučím do mapy a místní se opět baví--hele zas další, co neví kam- Radí mi, ukazují stromeček, co má na sobě značku a vede do prudkého kopce.


Dál je značeno dobře. Jdu a jdu a v jednom okamžiku vidím někoho před sebou. Ale asi se mi to zdálo.

Jdu trochu skopce, psi dávám ze sebe za nohu. Jdou nádherně. Jsou skvělí. Další brod, neva mám sandály.

Melu s posledního. Vím, že musím přejít kopec, protože Na Pohodlí tekl potok po opačně straně a byl celkem malý. Konečně! K6.

Ale kleštičky tu už nejsou, jen celude ať opíšu číslo rozcestníku. Dělám to a zalézám do lesa, kde budu bivakovat. Sama!! Jsem již tak uťapaná, že nemám kapacitu na to se bát. Jen spát , spát!!

___________________________________________


Zalezla jsem od silničky dále do lesa, ale na dohled od chatiček. Snad to nebude vadit, začíná se stmívat. Vybrala jsem pěkně rovné místo, stavím stan, vím rovnou že nemá cenu krmit psy uvázaný, nebudou chtít, že si vemou až ve stanu.

Jdu se umýt do blízkého potoka, je to úleva, spláchnout pot, špínu ne, protože rozvířený potok na mě zanechává blátíčko a listy.

Od chatek na mě kouká nějaký starší chlapík. Bojim ,bojim, Za chvíli vykukuje paní, no to už je lepší. Čekám kdy se ozve, ať koukám vypadnout, místo toho mi paní nabízí čaj. S díky přijímám a ona mi ho nese spolu s tím chlapíkem, takže je jasné že jsou starší manželský pár.

Diví, se že psím takhle sama v lese, nu což, já se tomu divím taky, ale jít dál opradvu nechci. Chvíli povídáme, oni mi radí, že kdyby něco, mám v noci křičet nebo přijit za nima. Doufám že to nebude potřeba a jdu spát.

Noc proběhla v pohodě, ráno jsem vstala v 5, za 45 minut jsem se vypravila, oblepila posledníma náplastma půchýře a vydala jsem se na pochod.
Známou cestou se šlo bez bloudění, psi si cestu pamatovali do nejmenšího detailu.
Byla jsem už tak ušlá, že jsem neměla morální sílu krotit Esinku Jančíkovou, která si chtěla všechno očuchat, všeho si všímala, jako by nestačilo, že nese nejtěžší, 3 kg brašnu. Dala jsem jí teda do každý kapsy kamen jako moje pěst, ale moc to nepomohlo, zato já jsem se vzchopila k napomínání a cuknutí vodítkem a bylo to lepší.

Sledovala jsem kilometry na značení, šla jsem jako tank, 7 k před cílem jsem poslala pořadatelce sms, že pracuji k dosažení cíle a že přijdu do hodiny a něco.

Konečně jsem se doplazila k poslední vesnici, zahnout do leva, okolo rybníka a už je tu kemp.
Všichni, až na Janu s Denym, jsou už dávno v tady, plno jich snídá, je okolo 9 hod ranní. Vcházím do kempu, snídající trekaři mi tleskají a provolávají--dokázala to--- no jak by ne, mam ješte dokonce dvě hodiny k dobru.

Povinnou výbavu mi nikdo nekontroluje, měla jsem jí ale uplně v pořádku. Jeden z pořadatelů mi ukazuje, že můžu rovnou k autu, a jde si ode me vzit itinerář.

Já jdu nahoru do kempové ledničky psům pro krmení a pití, potom do sprchy-byly teplé--a najíst.

S díky přijímám gratulace, že jsem dokázala ujít trek se 6 psy, že jsem ho šla nejdéle ze všech, je taktně pomlčeno.Pak už je vyhlášení, a jedem domů.

A co na závěr?

Predevším děkuji pořadatelům, že mi toto umožnili. Děkuji i Vojtovi S, že byl ochoten nějakou dobu abstinovat, aby pro mě mohl přijet, kdybych se z toho neviděla a děkuji všem fajn lidem,který jsem potkala na trati a přispěli k super vydařenému víkendu!!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Olina Olina | 9. července 2009 v 16:38 | Reagovat

Tak to jsi dobrá já bych umřela. Piš piš jak to bylo dál moc hezky se to čte.

2 Jana Jana | 14. července 2009 v 22:30 | Reagovat

Tý jo, ty jsi dobrá. Já bych padla po 10 km

3 Šárka Šárka | 14. července 2009 v 23:47 | Reagovat

Holky, dík, ale měly byste vidět ty ostatní trekaře, jak mastěj, skoro běžěj a třeba i celou noc. Já jsem byla nejpomalejší chodec z celého osazenstva.

Trekování je fajn, získalo si mě. Mám od pořadatelů dovoleno jít se všemi Stezku vkla a dogtrek Krajem Oty Pavla.

4 Andrea Andrea | Web | 15. července 2009 v 7:56 | Reagovat

Ahoj. Vůbec tě neznám ale máš můj neskonalý obdiv! Povídání k úžasnému zážitku máš taky moc krásný, chvílema jsem se nasmála (to nemyslím vůbec špatně) a hlavně..., zmákla si to se 6 psy!!! Holka..., ty JSI VÍTĚZ!

5 LusyW LusyW | E-mail | Web | 15. července 2009 v 19:48 | Reagovat

Také se přidávám ke gratulacím :)

6 clea clea | 15. července 2009 v 23:52 | Reagovat

Ohromný povídání a určitě i ohromný zážitek!!!! Gratuluji a máš můj velký obdiv!!!

7 Zdena Zdena | 16. července 2009 v 6:42 | Reagovat

Krásně napsané, mohla by jsi se živit jako spisovatelka. Gratuluju, splnila sis svůj sen.

8 Jastra Jastra | E-mail | 4. srpna 2009 v 15:38 | Reagovat

Taky se na to Sarka dukladne pripravovala! Pak si mohla dovolit ten luxus vsechno si krasne uzit a vychutnat!A ne letet jak blazen.Proc taky?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama