Září 2009

Září 2009

4. září 2009 v 20:23 | Šárka
2.9.------------8 km-----------
_________________________________________________________________________

3.9.---------------------------------------4 km pěšky. Davida jsem táhla za sebou na tříkolce, Iveta šla pěšky a já jsem si uvědomila, že mohu jít tak rychle jak chci, protože Iveta už stíhá a s Dašenou si poradí sama. Ivetě bude v lednu 9.
_________________________________________________________________________________

4.9.-----------se psy nic, dnes uzrál čas a manžel Jirka se rozhodl vrátit odkud vyšel, tj z vodácké rodiny. Vzal si dnes dovolenou, nabalila jsem mu věci pro děti a nedbajíce mých protestů, že celý den prší jsme vyjeli směr Suchdol nad Lužnicí s jeho slovy: ,, Přišel čas!''

Na vodácké základně ani noha. Jen vytrvalý déšt´, všude mokro a zima. Naskládal sudy a vaky do kanoe, pořídila jsem pár fotek-kdyby něco-- ale pak mi foták odebrali, že budou fotit.

Podle plánu jsem odjela autem domů.

Ještě mám na autě druhou kánoi, možná že se známí a já zítra přidáme. Ted, 20.00 mi přišla sms, že jsou na Majdaléně, neprší a nálada na palubě je skvělá.
_________________________________________________________________________________________

5.9.---------------se psy nic, byli jsme na vodě, jeli jsme od Majdalény na Mláku. Bylo to super, kormidlovat jsem ještě nezapoměla, dětem se to moc líbilo, nějaké fotky dám na rajče.
____________________________________________________________________________________

6.9.-------------16 km-------prům 7,7 -----max 31 km v hod
____________________________________________________________________________________

7.9.-------------16 km-----------------------------odpoledne s dětmi 5 km pěšky
___________________________________________________________________________________

8.9.-------------16 km----------------------------odpoledne s dětmi 4 km pěšky. Dny jsou nádherné. Krásné babí léto
___________________________________________________________________________________

9.9.-------------14 km------------------------------
____________________________________________________________________________________

10.9.---------------------------------------------------4 km pěšky
____________________________________________________________________________________

11.9.---------------------------------------------------4 km pěšky
____________________________________________________________________________________

12.9.---------12 km--------------U lesa jsem potkala auto s myslivcem. Štěně bylo kdesi vzadu, myslivec vystoupil s auta s flitnou. Rozhodla jsem se, že se sama udám. Dala jsem povel otáčíme a řekla jsem mu, že mám kdesi v lese starou hasku, co neodbočí s cesty, neslyší a neloví, že vím že to být nemá a že jí jdu najít. Myslivec na to řekl, že jemu to nevadá, ale že mají na rybníce hon na kachny a jestli ho tam ostatní uvidí, budou nadávat. Střílet snad ne, ale ručit za to nemůže.

Tak jsem se pokusila odhadnout, kudy Štěně půjde a jela jsem mu naproti. Šlo způsobně po cestě. Katka K. by to misto setkaní s myslivcem nazývala ,,U svatého myslivce''.
___________________________________________________________________________________

13.9.-----16 km------------Za Bukvici, jeli jsme na nějaké naleziště kamenů. Dnes mi Iveta zabavila Dašenu. Vzala si ji ke kolu. Už to začíná. Kde to skončí? Káru jí nedám. Je moje a těžce jsem ji splácela. Když jsme dojeli na místo určení, šel Jirka s dětma na kameny já jsem se uvelebila na kraji lesa na karimacte. O kus dál byla pastvina. Najednou se přiřítily krávy a začaly se houfovat směrem k nám a děsně bučely. Všimla jsem si, že je tam pár býků.Po pár minutách jsem se rozhodla opustit pole působnosti a odjet. Psi byli celkem vklidu, ale věděla jsem že ty krávy občas ten ohradník protrhnou a tak jsem odjela. Stádo běžělo kus souběžně s náma. Já jsem objela tříkilometrové kolečko a vrátila jsem se tam, kde měla Iveta s Jirkou kola. Krávy už nepřišly.

Ivetě jsem slibila, že ji přihlásím na Votické závody, když jí to tak pěkně šlo. Pojedu vedle ní.
____________________________________________________________________________________

14.9.---10 km----max 36,6 ---prum 8,9-----ráno 2 km pěšky
_____________________________________________________________________________________

15.9.----10 km--------------------------------ráno 2 km pěšky
____________________________________________________________________________________

16.9.-------------------------------------------------2 km pěšky
_____________________________________________________________________________________

17.9.--------------------------------------nic, sílu čas a chuť bych měla, ale děsně lilo
___________________________________________________________________________________

Od úterka pracuji jako pečovatelka v Českých Budějovicích. Protože nesmíme stresovat klienty, vetšinou senoiry, nestresuje vedení ani svoje zaměstance. Vypadá to velice slibně, jen to dojíždění je hloupé.
Zatím jezdím na motorce. Jinak pro přehled, jak to vypadá na trhu práce na Českobudějovicku- nezaměstnaná jsem byla od června, kdy jsem žádnou práci nehledala, byla jsem doma s dětmi přes prázdniny. Jen když byly děti u babičky, zkusila jsem jít na brigádu, což se neosvědčilo.
Pak v září šel David do školky, 7 pracovních dní chodil poobědě, pak začal bez problémů ve školce i spát, neplakal, těšil se. Dva dny jsem opravdově hledala práci, žhavila jsem meily, telefony, obcházela firmy, absolvovala jedno výběrové řízení, kde jsem uspěla.
Potom jsem musela odmítnout ještě dvě nabídky. Dovoluji si tvrdit, že to s tou nezaměstnaností není tak hrozné.
____________________________________________________________________________________

18.9.----------11 km-------------------------------ráno před prací opět 2 km
____________________________________________________________________________________
19.9.----------14 km------------------------------
_____________________________________________________________________________________

20.9.-------------------------------------------------- 5 km v Terčině údolí
_____________________________________________________________________________________

21.9.----------------------------------------------------ráno před prací 2 km
____________________________________________________________________________________

Za pár dní ježdení na motorce do Budějovic jsem získala tyto zkušenosti:
1) do motorky se musí občas nalít benzín, jinak nejede a je schopná chcípnout kdekoli

2) do dvoulitrové nádrže se nevejdou tři litry benzínu, zbytek vyteče po motorce na zem
____________________________________________________________________________________
23.9.-------10km-------------------
____________________________________________________________________________________

24.9.------------------------------------------------4 km pěšky
____________________________________________________________________________________
26-28.9----------------------------------93 km na Otu Pavlovi. Snad se dostanu k tomu to sepsat, bylo to absolutne super.
____________________________________________________________________________________
30.9.------10 km
___________________________________________________________________________________

celkem 161 km září

Stezkou vlka 2009 dopsáno komplet 3.9. 22.15hod

1. září 2009 v 9:39 | Šárka
Přihlásila jsem se na stezku vlka, pořadatel Láda Páral se asi řídil staročeským-na množství nehledte a nepřátel se nelekejte!

Cesta autem opět v pohodě, až na to, že jsem dlouho nepotkala pumpu se speciálem a hladové oko upozorňovalo, že není radno si zahrávat.
Místo základního kempu jsem taky našla v pohodě, hotel Otakar měl dotatek cedulí.

Přišel večer, mitingu čas, kde jsme si vyslechli historku o počátku dogtrekingu, jak šlo pár chlápků 126 km v limitu 50 hodin, jeden z nich, nějaký farář, si pořád nechtěl odpočinout, že jakmile si sedne, tak usne a Monte ho předejde. Ten prý odpadl na 80 km.
No a nakonec ten farář došel do cíle, řekl: ,,K tomu mi dopomáhal Bůh'' svalil se a usnul.

Dostali jsme mapy, pěkné, čitelné a podrobné a itinerář, chvíli jsme pokecali a byla půlnoc.

Ráno byly volné starty, od 8-9 hod. Vyrážela jsem mezi prvními a proto mě přecházely davy trekařů. Chvíli jsme šli po silnici a potom jsme uhnuli dokopce. Tam mě předběhla Petra s Barym. Šli jsme po pěkné pěšince a Petra se na mě otočila s tím, ukaž , jak teda zvládneš tohle úzké místo. Ukázat jsem jí to nemohla, protože žádné úzké místo jsem neviděla.

Vyfuněli jsme na kopec, začalo být horko. Krajina byla moc pěkná, členitá.
Na 13 km byla první hospoda, kde byl připravený lavor s vodou pro psy. Super.
Jdem dál, davy rychlých trekařů trochu řídnou, ale semtam mě ještě někdo předejde, ale vždy stíháme chvíli povídat.
A už je tu K1, u mostu u řeky Svratky. Sundavám poprvé za den psům kapsy, napájím poprvé z misek, jinak byly po cestě super brůdečky a potůčky a jdu se vykoupat do řeky. Neřeším, že nemám plavky, že je poblíž most a že jsem ve vesnici. Vidím chladivou vodu a nic jiného nevnímám, nořím se chladivé vody, i s hlavou a je mi báječně. Rychle obléct a hop do sebe chleba se sádlem a cibulí, co rozdává kontrola. O báječné koupeli se chlubím Ivě a ona svedená mým nemravným přistupem k treku se jde taky svlažit.

Měním fusky a stoupáme do kopce, míjím odbočky na zříceniny, horko graduje, je po poledni. S vysušeným mozkem se doplahočíme do Štěpánova nad Svratkou.25 km Hospoda. Stín pro psy. Padáme do stínu, nejsme tu sami. Víte jak se pozná trekař v hospodě? No přece že chodí bos, větrá!

Po občerstvení pokračujem. Máme to na bivak ještě 20 km. Přemlouváme se vzájemně, že je to už jenom kousek. Krajina všude krásná. Značení zatím dobré. Štrůdl lidí se roztahuje, lépe řečeno, opět mi všichni utíkají. Zatím je ale občas vidím. V jednom místě začíná být cesta hodně zarostlá, skoro nepoužívaná, jen dolů vede ještě zarostlejší. Proti nám se vrací plno trekařů, mezi nima i Alena se 4 pinčema a její přitel-asi-Pavel.Ukazuje nám kam dál, dolů. Pouštím rychlíky s jedním psem před sebe, chvilí je i zácpa a je slyšet nějaký halas, skoro jaky by měl někdo problémy s tratí. Uvidíme. Stezka vede hodně skopce, je blátivá, dost mi ujíždí nohy, psi jdou za mnou ale i tak se narazím do kluka přede mnou. Ale jinak pohoda. Přeskočila jsem potůček a hop nahoru. Pavel na mě volá, jestli nepotřebuju pomoct. Cením si toho, ale divím se, to si myslí, že kdybych nebyla takový jednoduchý terén schopná zvdálnout sama, jak bych se mohla vůbec vydat na trek? Nemůžu se spoléhat, že za každým schůdečkem bude pomocná ruka.

Jdem dál, až přijdeme opět k řece. Mám hroznou chut´ se vykoupat, ale vím, že teď půjdem chvíli po silnici a nechci opustit hlavní peleton. Konečně jsme ze silnice pryč, mapa slibovala ještě řeku, trochu se šlo houštím, blátíčkem a už je tu řeka. Stavím, předchází mě Soudků a ještě jedna holka a i oni uvažují o koupeli, ale nakonec jdou dál. Osaměla jsem a šup do vody. Zmučené tělo pookřává. Když už jsem oblečená, přichází smečka pinčů. Jdou se taky koupat a já vyrážím. A ejhle! Co to vidím! Soudkovi, a o kus dál ještě jednu, v různém stádiu okoupanosti. Hlásím, že za nima se taky koupou, že mají čas.
Pěšinka se mezitím zúžila a naklopila, psi jsou na mnou a jak se tam poskládají nevím, nedívám se dozadu. Jdem na mostek na K2. 32 km.

Jdeme okolo starého koupaliště a vidíme K2. Usedám na pořadatelskou židli a rozplétám vodítka. Je deset minut před šestou. Ještě 13 km. Při mojí rychlosti 3 km v hodině je verdikt jasný, čeká mě chůze za tmy. Ale nezoufám, podle kontrolního papíru je ještě plno lidí za mnou. Jdem do Chlébského údolí, kde mě předešli Soudkovic a později při lepení puchýřů i Alena s Pavlem a pinčema. Údolí končí a začíná lesní cesta,která vede do vesnice. Ještě 4 km. Je okolo osmé, ochladilo se, jde se líp, ale začíná se stmívat. Nejdřív jen v lese, ale pak už všude.

Rosvěcuji již nasazenou ,,bokovku'' a koukám po značkách. Celkem to jde, značení je časté, pro jistotu čučím do mapy. Po čase slyším v lese hvízdání,že by úchyl? Blbost, ten by nehvízdal. Za chvíli vidím v lese světlo, typické čelovkové. Pro odlehčení sitauace se dotyčného ptám, jestli není úchyl, že se úchylů děsně bojím. Dostávaá se mi ujištění že ne, je to Pavel od pinčí smečky a ztratil Alenu, že by přece tu nějaký úchyl chodil?? Ale ne, Alena se jen normálně ztratila, zdálky je slyšet pinčů štěkot. Jdeme tmou spolu, cesta se svažuje dost s kopce, pod nohama klacky, jednu chvíli sebou bolestivě seknu, to že vedu za sebou šest psů v tom nemá žádnou roli, dost jsem si odřela ruku a nohu.

Končeně vidíme před sebou světla domů. Hluboké u Kunštátu. Opojeni tím, že jsme ve vesnici, kde se bude poblíž bivakovat, se ztrácíme a bloudíme, už ve třech lidech po vesnici, Pavel zabušil na okýnko, kde bylo světlo, ale nikdo -radši -nevylezl aby nám poradil.

Míjíme i auta, hledající bivak, pak nás potkal Láďa Páral a navedl nás správně. Konečně jsme dorazili na bivak, bylo 21.00 hod.

Na bivaku nejdřív postavit stan, nakrmit, napojit, a uložit holčičky ke spánku ve stanu. Potom jsem si došla na guláš a limču, celkem dobrý a potom jsem si půjčila kýbl a natočila jsem si do něj plno vody a pod rouškou tmy jsem se celá umyla. Zlatý hřeb večera.

Mezitím hrála kapela, moc pěkně, dokonce se snažili abychom tancovali, ale toho jsem opravdu nebyla schopná a po 23.00 jsem zalezla do stanu ke psům. Musím přiznat, že mi bylo ve stanu horko a ležela jsem jen na spacáku. Vydapá to, že na léto budu vozit asi lehčí spacák. Za zvuku kapely, co mi hrála do ke spánku jsem usnula.

Ráno mě vzbudil budík v mobilu v 5.30, než ten cirkus zbalím trvá 40 minut, ještě se najíst, dojít si na wc a uvést se do provozu a přesně za pět minut sedm jsem byla hotová vyrazit. Startovala jsem jako první a pár za set metrů se rozpršelo.

Přede mnou se vine štrůdl trekařů, všichni jdou rychleji než já. Jak to dělají, nevím.Déštˇ houstne, jdeme po modré, ale značka tu už dlouho nebyla. Protože mě předchází další, domnívám se, že jdu správně. Omyl, najednou cesta udělá točnu a konec. Vracíme se zpět, konzultujeme trasu s mapou, nějací běžci, mající GPS se stáčí vpravo, do děsného svahu. Zbytek pokračujeme zpět po cestě. Za chvíli vidíme odbočku vpravo, krerá má správný směr, scházíme dolů, ještě chvíli se motáme a pak nalézáme značku. Déštˇ se jen leje, mám přes batoh a sebe pláštěnku, kalhoty co jsem si koupila v Hudy jsou skvělé, vidím že jsou mokré ale necítím to.

Jsme ve vesnici Touboř.Leje. Klesáme do Kunštátu. Zde stavím v cukrárně, jiní jdou do hospody. Sundavám psům kapsy a uvazuju je na dešti na náměstí k lavičce. Z cukrárny na ně vidím, vypadají smíření s osudem. V cukrárně jsem si sundala boty a ponožky, kupodivu mě prodavačka nevykázala, když chodím bosa. Za chvíli přichází dovnitř jedna promočená trekařka s malamutkou. Dává si zákusek s kávou, její čuba na ní poštěkavá a prodavačce se to nelibí, pry se hosté bojí. Vedle uvázaný haskoun zas svačí obsah igelitové popelnice, nic platno, že ho jeho páníček odsunul dál. Ta trekařka s malamutem se jmenuje Jana Jančíková, s chovatelem mých dvou haskounek jen shoda jmen.

Povídáme, Jana říká že se jí nechce sundavat boty, ale že má asi puchýře. Přesvědčuji jí, at´ si nohy zalepí, tedˇ když jsme v suchu, pri pohledu na déšt´ mi dává za pravdu a lepí a přezouvá ponožky. Domlouváme se, že dál půjdeme spolu, přece jenom ve dvou se to lépe mokne.

Vyšli jsme a jdem okolo jeskyně Blanických rytířů, po chodníku mimo silnici. Jana vypráví o včerejší cestě, jak jejímu synovi odpadl na 25 km malamut, a proto se nechali dovézt na bivak, Jana jde tedy jen na počet km, ale vůbec jí to nevadí, jen má starost o tlapičky malamutky, občas si prý ulevuje, já jsem si nevšimla, že by pajdala. Při vyrávění našich životních osudů jdem a jdem, Jana spočítala naší rychlost na 3 km v hodině. Procházíme malýma vesničkama, jsme na K3, kde je pár odpadlíků, spíš něž na nohy, se jim nelíbí jít v dešti a mají krátkosrsté psy, kterým je zima. Při pohledu na ně do sebe nalačno kopu pár štamprlí rumu , přezouvám boty , suché ponožky-mám na 10 km jedny a rozjařená opouštím s Janou K3.

Po dešti jsou úseky cest dost bahnité, šmatláme a kloužem o sto šest, ale stále se suneme kupředu. Jsme ve vesnici Křetín, Neměli jsme v plánu se zde stavovat v hospodě, ale když vidíme tu krytou terásku a v ní asi 5 ,,našich,, zacházíme tam. Sundavám kapsy, psi popdali a leží. Jsou v suchu a já se zouvám a větrám a dolepuji si zbytky prstů. Objednali jsme si jídlo, na mou topinku vrchní zapoměl, tak to trvalo dýl.

Když jsme se konečně zvedli, čeká nás výstup do Ústupu. Ano, tak se ta vesnice jmenuje.Cestou potkáváme odpočívající Báry a ve vesnici nás nějaká individua zvou na pivo, hranolky a limo, ale my nejdem, jednak jsme tedˇ byli dole v hospodě, jednak se nám ten chlápek moc nezamlouvá. Aby nepřišel zkrátka, říkame me, že u ohrady s lamama jsou dvě holky, mnohem mladší a hezčí. Později jsme se od Báry dozvěděli, že se u toho chlápka fakt stavily a že byl neškodný, měl něco jako hospodu a chtěl se pochlubit před známýma.

Do Olešnice je to už jenom kousek, utvrzujeme se vzájemně, že v Olešnici hospodu vynecháme. Jenže když jsme tam přišli, zrovna nesli okolo zmrzlinový pohár a naše přesvědčení se rozplynulo. Nebyli jsme tu ale tak moc dlouho,čeká nás ještě 16 km a je plno hodin. Před náma jde asi 6 lidí, jdou dost svižně a utíkají nám. Jana drží tempo se mnou. Za vesnicí Veselka je pohnojené pole a moji psi chtějí pořád něco čuchat, táhnu je za sebou a začínám se na ně zlobit. Naštěstí pole zkončilo a zas byla pohoda, dokonce jsme předešli skupinu odpočívajících. Začíná se smtívat, ženem co to jde, no ono už to moc nejde. Pěšina je místy úzká, ale schůdná a psi hodní. A už je tu vesnice Dolní Lhota.

Setmělo se. A co se dělo po setmění je nezveřejnitelné, s počem psů to nemá nic společného a za dlouhé dvě a půl hodiny pochodu ve tmě tmoucí jsme rozjařeni došli do základního kempu.

Celý trek se mi moc líbil, s Janou jsme si užili i spoustu legrace. Děkuji jí, že se mnou vdržela moje šneččí tempo.