Říjen 2009

říjen 09

4. října 2009 v 22:07 | Šárka
v září 161 km
________________
1.10--------10 km------------------
___________________________________________________________________________

2.10--------------------------------------------6 km pěšky
____________________________________________________________________________

3.10.-------10 km-------------------------
______________________________________________________________________________

4.10.--------------------------------------------6 km pěšky, okolo Todeňské hory, pojato jako výlet s přáteli a jejich dětmi, které chtěly každý vést jednoho psa. Když jsme byli u vrcholu Todeňské hory, najednou někdo volá, hele, koukej prasata!! A opravdu, nízkou řepkou běží asi čtyři divoká prasata. Skočila jsem po nejbližších psech, co vedly děti a na ty vepředu jsem zařvala, aby se nevracely a šly honem dál, aby si psi nevšimli copak tu běželo. Psi byli jak diví, radši jsem si je vzala, když tu přiběhla vyděšená děvčata, že v tom lese jsou prasata taky, což porvdili i dospělí. Vzala jsem si tedy radši všechny psy, srovnala je na místo a dokud jsme se brodili bukvicemi, psy jsem vedla já.

Pak už jsme nic nepotkali, na Polžovském tábořišti jsme si opekli buřty a šli zpět do Todně, kde jsme měli auta. Jsem ráda, že všichni zůčastnění zůstali naživu.
__________________________________________________________________________________

5.10.------14,5km------------------
___________________________________________________________________________________

7.10 ------13,5km--------------------
_____________________________________________________________________________________

8.10--------10km----------
___________________________________________________________________________________

10.10.------13km--------
____________________________________________________________________________________

11.10.------10km--------Dnes se po roce stala zas Štěněti na příhoda s dechem,či s čím. Štěně už nemá kočkozonu, chodí na volno rovnou ze vrat. Přesto za stejný počet metrů , hned vedle mě, najednou Štěněti podjely zadní nohy, upadlo, to už jsem stála a byla jsem u něj, vytřeštěný oči, bez dechu. Nechtělo se vrátit domů- už to umí, někdy si vyleze ven před branku, kouká na nás a pak jde zas domů- a celou dobu běžělo před náma.

Rozum mi říká, neber ho sebou ani na těch 10 km, srdce zas co by to byl za život, jen na zahradě s občasnými procházkami. A že díky běhání je Štěněti 16 let. S Deninkou jsem to dělala taky tak, jenže Deny chodila dolů do města a občas ji přivezli policajti a nelíbilo se jim to.
___________________________________________________________________________________

13.10.---------5 km, zjistila jsem, že mám píchlé kolo. Jak se mohou píchnout ty tlusté pneumatiky, nevím..
____________________________________________________________________________________

17.10.---------16km----------------
____________________________________________________________________________________

18.10.----------16km---------------
______________________________________________________________________________

19.10.----------11km
_______________________________________________________________________________

20.10------------32km----------ano, není to překlep!!
_________________________________________________________________________________

22.10.------------11km--------------
_________________________________________________________________

23.10-------------16 km---doba jízdy 1,45 hod., bez dětí. Psi jdou pořád stejně, atˇ jedu deset km a nebo třicet.
_____________________________________________________________________

24.10.-----------16 km---------doba jízdy 1.45 hod. S Ivetou=28kg. Skoro je mi to trapný, psát to samé, ale když ono to tak bylo. Pozdimní les krásně voní, přijela jsem domu už z tmy.
___________________________________________________________________________

27.10.------------11km-----------------------------------
______________________________________________________________________________
28.10-----------------------------------pěšky 5 km,
______________________________________________________________________________

29.10.--------------------------------------asi 7 km, výlet na Kletˇ. Dva kilometry před Holubovem se rozpršelo. Slejvák. Dojeli jsme na parkoviště, kde mimo nás nebylo jediné auto. Přemístili jsme se pod turistický přístřešek a čekali až přestane pršet. Nepřestalo. Tak jsme vyrazili do deště. Bylo po 10.00 hod. Mlha se válela po lese, kapky padali, no idylka pro výlet s dětma. Ale jak by řekl alergolog, za deště je nejčistší vzduch, tak vzhůru na vrchol! První km jsme šli po široké cestě, pak jsem si uvázala Davidovu tříkolku na záda a začali jsme stoupat pod lanovkou.
Jana sebou měla Blešku a Vincenta, což je čínský naháč, vzala mu sebou obleček, aby se nenastydl. Cestou dokonce přestalo pršet. Byli jsme na cestě skoro sami.Cestou jsme potkali dvoje lidi a ten co nás předcházel mě upozornil, když jsem mu řekla, že chci jít dolů po žluté, že je pro tolik psů a děti úzká. Pokývala jsem hlavou že děkuji na informace .

Když jsme dorazili na vrchol, okolo 12.30 bylo zde velice málo turistů, jedna skupina a jinak zaměstnanci restaurace. Ta byla zrekonstruovaná. Dali jsme si oběd, kávu, Jana měla Vincenta a Blechu vevnitř, já jen Pesíčka. Haskouni byli venku.

Asi za hodinu jsme zvedli a šli jsme dolů. Podle mapy jsme si řekli, že půjdem jako před lety kus po žuté a na třetí odbočce doleva. Šlo se moc pěkně, tříkolku jsem za sebou táhla prázdnou, David běžel s kopce s Ivetou, jen tu a tam si na pár metrů sedl. Došli jsme k lovecké chatě. Udivilo mě, jak jsme tam byli brzo. Postupovali jsme celkem rychle. Dali jsme přestávku na svačinu a odbočili vlevo.
Šli jsme již po široké cestě, Vincentek šel Janě u nohy jak vycvičený ovčák, Jana tvrdila, že mu je zima, mě zmrzlej nepřipadal, a najedou jsme byli pod lanovkou, i když jsme podle mého výpočtu pod lanovkou jít vůbec neměli. Po konzultaci s mapou jsem si uvědomila, že jsme uhnuli moc brzo. Ale to nevadí, na vydařenosti výletu to vůbec neubralo.

K autu jsme přišli v 15.30. Vidím že děti v pohodě zvládnou nějakých 8 km, zvlášt´je -li cestou hospoda. Možná by Iveta ušla víc a David ujel víc, musím to natrénovat. chci jít v této sestavě SHORT dogtrek. Fotky dám na rajče. Pro Janu- za tento víkend mám odpracováno 24 hodin, dan za tři volné dny minulý týden!!Jak mám pak stíhat!!

__________________________________________________________

za řijen 215 km

DT krajem Oty Pavla

1. října 2009 v 15:47 | Šárka





Poslední víkend v září jsem se účastnila tohoto nádherného treku. V poslední chvíli to vypadalo, že nikam nepojedu, protože mě zmohla úplně obyčejná únava čerstvě pracujícího člověka. Nakonec jsem posbírala zbytky sil a ve čtvrtek jsem se zabalila.

Cesta proběhla hladce, bylo i výborné pořadatelské značení. Uvítala jsem, že se v kempu neplatilo od počtu psů.

Večer byl vyhlášen v duchu alá pravěk, já jsem neměla kapacitu něco vymýšlet, tak jsem se aspoň pokochala pohledem na pravěké lidi. Mě osobně připadala nejvíc pravěká Dáša Č.( sorry, nemyslím věkěm).

Ráno po důkladné kontrole očkováků jsme vyrazili na start. Šlo se pěkně,konečně trek bez tropických veder. Okolo Křivoklátu jsme malinko bloudili a ještě čerství dorazili na K1. Vodní nadrž Klíčava. Přezouvám se z kotníkovek do trekových bot, měním fusky a lepím první náznaky puchýřů.

Přistihla jsem se, že těším až se půjde do kopce, že si odpočinu. Takže nastalo táhlé ,,odpočívání,, okolo Lánské obory a najednou jsme byli v Bratronicích na 19 km v hospodě. Ukotvila jsem psy dohromady na poloviční délku vodítka a šla jsem na guláš.

Jednou jsem četla jako argument proti většímu počtu psů ten, že je s nima potíž v hospodě, že nejsou skladní. No nevím, moji psi byli pouze vidět, lehli a odpoívali. Na vyštěkávání a šarvátky tam byli jiní, jednopsí. představit si takového psa šestkrát bych nechtěla.

Těsně před odchodem stihli psi otravovat vedle sedící trekaře, co si sedli na zem moc blízko. Já jsem si mezitím převlékla ponožky a tradá dál. Za polesím Muňavou jsme šli okolo ohrady s prasaty a kozami. Psi zahodili dobré vychování a měli chutˇ na svačinku. Dokonce jako napomenutí nestačilo vlídné slovo a musela jsem jim pohrozit klackem.

Potom jsme po okraji lesa došli na K2 Pod Hradeckou 24 KM. Okolo bylo plno odpočívajících trekařů. Toje pro mě jediná možnost, jak někoho předejít. Tak jsem šla.

Šli jsme nádherným a dlouhým údolím, směr Nižbor. Nevím jak je to možný, je okolo 17.00, a jsem na 32 km. V hospodě nejsem sama, je nás tu plno. Dávám si kolu a zmrzlinový pohár. Po půl hodině a převlečení ponožek jdu dál. Trochu se motám, předcházejí mě nějaká děvčata, pak přecházím já je, docházím Janu Hynků , klikatíme se úbočím, stíny se prodlužují a snáší pomalu ale jistě tma. Trochu bloudím v chatové oblasti, ale chataři mě navedli zpět. Znovu se setkávám s Janou a ve tmě postupujem spolu, svítíme si na obě strany, máme společný cíl, živou K3 na 42 km. Dál ani krok.

Po táhlým stoupání jsme opravdu přišli na K3. Je tu plno lidí, polívka, čaj, buchty...Překvapuje mě, že skoro všichni jdou dál. Je sice jen 20.30 hod, ale i tak stavím stan, dávám dovnitř dvě karimatky a vidím jak se psi do stanu těší. Porušuji předsevzetí, že nenechám psy ve stanu samotný a jdu se najíst. I když je tma a na stan nevidím, jsem v klidu, kampak by psi šli. Je tu hlahol, psi a lidi, takže zvěř v blízkosti stanu nehrozí. Je to takový ,,doporučený,, bivak, protože o kus dál jsou kanci, lidi pak říkali že jeleni a dál zas bíglí hájovna. K úplnému štěstí mi tu chybí jen potůček na osobní hygienu, ale to bych chtěla už moc.

tentokrát mám o půl kg lehčí spacák, má 1,5 kg, zato jsem nacpala psům do brašničky bavlněné pyžamo. Převlékla jsem se do pyžámka a hupky do stanu ke psům. Zima mi nebyla a spalo se mi dobře. Budíček byl stanoven na 5.40. A co dál, a jak to bylo na lávkách u Skryjských jezírek příště
____________________________________________________________________________________

Ráno jsem se zbalila, vzbudila Janu s Denym, pozdravila se s LenkouB a jdem dál. Mám takový zvyk, číst si všechny rozcestníky, což jak jsem zjistila, pár lidí nedělá a tak jdou třeba na opačnou stranu značky. Musím ještě přiznat, že jsem měla befel od Petry D a Tomáše, že tam značka dělá téčko.A atˇ si dám bacha.

Dohání mě Jana, já doháním jednoho třekaře, co se sotva vleče a v nejbližší vesnici si plánuje zavolat odvoz, holt nové boty jsou nové boty. Je ráno, nikde ani noha, Luh u vesnice Broumy. Zula jsem si kotníkovky, přicházím na to, že ty otlaky mám asi z nich. Nacpala jsem je psům do brašen. Trochu ční, ale zas je nemusím nést. Vypadá to že si budu muset pořídit nové. Snad to půjde, když je ze mě ten pracující člověk.

Jdu krásným údolím. Bukové listí zlátne, šustí pod nohama. Jde se mi moc dobře, ale je mi divné že mě ještě nepředešla LenkaB. Později se dovídám, že Lenka špatně odbočila na tom téčku a došla jeden km před Roztoky. Vypadá to, že ji práce s mapu nebaví, ale zas jí baví chodit.

Za Bušohradem jsem minula dva svačící třekaře a opět jsme se sešli s Janou. Šli jsme až k rozcestí Pod Týčským vrchem spolu, na 61 km. Já jsem dala pauzu. Při ní mě došli ti dva. S nimi jsme se potom míjeli, chvíli jsme šli spolu,minuli jsme krásnou studánku, kde mi ten kluk došel pro vodu, abych nemusela uvazovat psy a kdybych došla až ke studánce, psi by z ní pili a začoklili by jí. Tímto mu děkuji. Došli na K4 Jankovský mlýn 64 km.

Zbirožský potok. Nádhera. Blíží se Skryjská jezírka. Přišly první lávky. Obešla jsem je korytem, bylo málo vody. Došla jsem na Slap, kde jsem natrefila na fotografa, říkal, že si půjde vyfotit, jak si poradíme na lávkách. Nechala jsem se zviklat, nejsem zvyklá na takovou ,,mediální pozornost,, a úplně jsem zapoměla, že by se ty lávky daly obejít a pokoušela jsem na na jednu lávku nacpat všechny psy s brašničkama najednou. Což se nepodařilo, padal do vody jeden pes za druhým, někdo zůstal viset za brašny, někdo spadl do vody. Dva nespolehlivější jsem pustila, sundala Laduší brašnu s oblečením, zakázala fotografovi fotit dva puštěné psy-sice nikam nešli, sedli si způsobně u fotografa a čekali co bude dál. Dala jsem fotografovi držet nějaké psy a šla řešit další, přitom jsem ho umazala od mojí krve. Když ten všechen blázinec skončil, psi byli na druhé straně, fotograf vypadal nějak rozpačitě, rozhlédla jsem se okolo sebe a co vidím, o deset metrů dál příhodné místo k přebrodění.

Zkušenosti jsou nepřenosné, asi na tom něco bude. Fotograf říkal, že dál to bude ještě horší, ale už nejevil zájem jít dál se mnou. Vychladla jsem, rozmotala jsem v klidu včechny a všechno a šla jsem vstříc tomu horšímu. Poznávala jsem podle fotek svah a skálu. Bylo tom ale dost místa, takže jsme v pohodě seskákali až k jezírku. Moc mě nenadchlo, jednak tu byla hlava na hlavě, jednak jsem se trochu styděla za to extempore na lávce, kdybych se chovala jako kdyby tam n žádný fotograf nebyl, v klidu bych rozmotala psy, uvázala je ke stromu a pro tuto chvíli jsem sebou nesla samonavíjecí vodítko a psy převedla po jednou po dvou, bylo by to lepší.

Za jezírkem byla další lávka. Psům se na ní po minulé zkušenosti moc nechtělo. Tak jsem si je za společné oko dala na navíjecí vodítko a šla po lávce, psi šli spodem, absolutně přehledná situace. Koukala jsem, jestli není v dosahu onen fotograf, že bych na něj i počkala, ale nebyl, asi mu jedna lávka se mnou stačila.

Za lávkou bylo drobet úzko, psi museli jít po jednom, využila jsem to navíjecí vodítko.
Došli jsme do vesnice Skryje. Stavíme s Janou v hospodě. Oproti prvnímu treku, kdy mi moc nechutnalo, se tedˇ cpu jak nezavřená. Už mě pobolívají nohy, ale jinak v pohodě. Hlásím se pořadateli, kde se nacházím a že plánuji jít na ještě jeden bivak.

Donutili jsme se zvednout a jdem dolů k mostu. Pak zas táhlým údolím do Hřebečníků.Zde opouštíme značku a jdem po pořadatelském značení. Najednou vidíme tři cedule dogtreking, jak směřují někam do soukromé zarostlé zahrady. Jana se zastavila a vypadá že tam chce jít. Já na ni volám, že to je asi nemístný žert místních lidí a že vidím značení před sebou. Jana se ale vrací do té zahrady a já kroutím hlavou a jdu přes planiny dál sama.

později jsem se dozvěděla, že to byl zbytek živé kontroly a v té zahradě bylo připravené občerstvení. Koukám do mapy a itineráře a plánuji po K5 na 80 km v Luhu dát bivak. Prošla jsem Novosedly, malou vesničkou, za jeden kilometr bude poslední kontrola. Tak jo, jdu a jdu, podle terénu vidím, že už jsem v luhu, ale nikde žadné rozcestí ani kontrolní kleště. Trochu jsem zneklidněla. Přece se nedám diskvalifikovat na 80 km kvůli chybějící kontrole. Začíná se stmívat. Uháním sevřeným ůdolím a pořád si říkám, ještě kousek a postavím stan, musí to tu někde být!

Když potkám rozcestník V Habrovanském loužku, propadám beznaději a mám na krajíčku. Já jsem tu pitomou kontrolu přešla! Jak je to možný!! Sigál na mobil tu není, jdu okolo nějakého statku, ptám se, za jak dlouho vyjdu z údolí. Prý za dva a půl km. Mezitím se setmělo úplně. Posílám sms Petře D., kde je Káčko, volám pořadateli a jsem rozhodnutá, jestli mě neuzná, když mi chybí ta kontrola, trek, že zavolám Petře atˇ pro mě přijede. Snažím se pořadateli popsat, kudyma jsem šla, něco mám i v mobilu nafocené. Dovídám že, kleště byly před Novosedlama, v lese na vršíčku za posedem. Nehledala jsem je a přešla jsem je. Ale trek mi uzná jen se mám připomenout. Rázem je mi veselo, jsem v Nezabudicích, do kempu jen 5 km, to už dojdu. Taky že jo, došla jsem.

Dozvěděla jsem se, že na mítingu říkali o té posunuté kontrole. To jsem vůbec nezaznamenala, a přitom jsem si dělala poznámky. Poučení pro příště, při mitingu se přemístit do bezprostřední blízkosti řečníka a pak i porovnat moje zápisky s jinými.

Na tomto treku mi vůbec nedržely na nohou Urgo náplasti, tak jsem si je první den sundala. Měla jsem jen jeden malý a nebolestivý puchýř. Asi tím, že bylo dots sucho a nešla jsem vůbec v mokrých botech? Nebo jsem se už otlačila? Je možný, že roli v tom hrálo i čtrnáct dní chodícího zaměstání?


Když jsem došla do kempu, dala jsem psy do přívěsu spinkat a šla jsem se najíst. V tom přišla Jana Jeřábků, atˇ si dojdu zhasnout světlo vevnitř auta. Došlo mi, že v tom autě to světlo muselo svítit celé dva dny. Baterie v autě vybitá! Naštěstí mi Vojta S. půjčil druhý den po vyhlášení startovací kabely a auto šlo nastartovat. Poučili mě, že mi nesmí prvních dvacet km chcípnout, což se mi povedlo a štastně jsem se dostala domů.

Celý trek byl moc pěkný. Jsem vděčná pořadatelům, že mě dovolili startovat. Ještě jednou DĚKUJI!!