Únor 2010

Český nonstop 2010

22. února 2010 v 11:35 | Šárka
Tak máme za sebou druhý běh nonstopu. Vlastně ani nevím ,o čem psát, protože to byl pro mě tak silný zážitek, že ho nevylíčí žádná klávesnice. Ale pokusím se.

Cesta autem proběhla v pohodě, měla jsem to 80 km. Při příjezdu jsem se drobet zahrabala s autem, ale Hrobnice mě vykopala, ani mi tu lopatu nechtěla půjčit.
Takže jsme se vystakeoutovali, postavila jsem stan, natahala jsem si do něj několik karimatek, plážové lehátko , ovčí deku a spacák a dvě peřiny s polštářem.

Kremličků zázemí bylo už tradičně skvělé, velice obdivuji Kremličků, že si nás takto pustí do domu. Večer jsme trochu popíjeli, někdo více, někdo méně a ráno nastal očekávaný okamžik, kdy jsme od 10.00 hod vyjížděli na trat´.

Trasa byla skoro stejná jako ta minulá, jen s malými obmněnami. K dispozici byla dvě kola, 31 km a 45 km. To dlouhé mělo v sobě jedno dlouhé klesání a ještě horší stoupání v měkkém sněhu.

Rozhodla jsem se, že pojedu na jistotu, tj že budeme často odpočívat. Proto jsem jezdila jsem malé kola, Celkem jsem najela 14 malých kol. První kolo jsme vypálili, až nebezpečně rychle, 31 km za 2 hod 25 minut. Nejvíc dřel Johan. Pořád jsem ho napomínala, at' jde normálně, ale nic platno.

Druhé kolo, stále ještě bez známek únavy , bylo trochu pomalejší, ale pořád na nás netradičně rychle. Vůbec jsem si jízdu neužívala, bála jsem se o psy. že se vysíllí. Ale když jsem ten den zapřahla po třetí, už to byly zas moje holky, co jdou co tlapka tlapku mine.

Někdy od tohoto okamžiku se mi jednotlivá kola slívají a už nevím, jak to šlo. Kdy mě předjížel Kovboj a nabízel mi jednouše alias jedouše, abych o něco nepřišla, řekla jsem že jo. Byla to taková malinká flaštička a v ní jakási tekutina. Kdo zná Kovboje, ví, že to nebyly jontové nápoje.. Když jsem se to pokoušela nalít do pusy, žaludek se mi po minulém večeru okamžitě vzbouřil a naznačil něco jako opovaž se to polknout a uvidíš. Tak jsem jednouše vrátila i s papričkou, co plavala uvnitř.

Nebo když jsem na kontrole u razítka blbě zatarasila cestu a v tom okamžiku se za mnou zjevili VencaN a Láda Brož a prskali, že jsem zastavila v nejužším místě. No jo, já jsem si toho fakt nevšimla. Hned za nima jela Hrobnice, ale místo toho aby taky prskala, vytahla piškotky a podělila psy piškotkama a než byla hotová, byla jsem taky redy.

Jednou, uprostřed noci jsem byla přesvědčená, že jsem na trati sama, tak jsem zastavila zas přesně u razítka, a dávala jsem pít. V ten moment, kdy jsem vytahla kotvu ze sněhu a chystala se odjet , se objevilo světlo a přijel... Láda Brož. Asi by nevěřil svým očím, kdyby mě tam zas načapal. Později jsem zastavovala o pár metrů níž, kde byla cesta trochu širší.

Ještě si vybavuju jedno večerní kolo, kdy jsem vyjížděla okolo 15.00 a nahoře, místo aby se začalo smívat, se projasnilo, ukázala se modrá obloha a pěkně přituhlo a pak se na obloze ukázala hvězdy a psi přidali. Hned na to další kolo okolo půlnoci šli psi tak pěkně, že jsem měla chut vyjet za chvíli znova, ale pak jsem si řekla, že je před náma ještě plno času a nechci psy přepálit.

Jednou jsem viděla v ohradě impozantní zvíře. To musí být bizon, napadlo mě, ale ten plůtek z drátků je dost málo.. Irena Polanských mě vyvedla z omylu, nepoznám bizona od horské krávy, holt jsem pražské dítě vyrostlé na sídlišti.

Mezitím se připlížila únvava. Psi šli těch 31 km stále kolo 4 hodin, někdy 3,5 někdy 4,5 podle loveckého rozpoložení smečky. Někdy v tomto čase přestávám psům na saních zpívat. Už nemůžu, je to další námaha navíc.

Je povzbudivé, že cokoli dám psům k pití, tak hltají. Žerou a pijou co to jde a nebo sebou fláknou na zem na slámu a spí, pokud nejsou v přívěsu.

Potom přišlo poslední kolo. Podle stavu psů a mého jsem uvažovala, že dám dvě dlouhá kola a pak padnem a lehnem. Vyjížděla jsem v půl čtvrté ráno, po dvouhodinovém odpočinku. Věděla jsem, že si nemohu lehnout, že jinak už nebudu schopná vstát. Tak jsem zbourala stan, přenesla jsem si část peřinek a lehátek do tepla do nějaké dílny, trochu posbírala svoje věci u Kremličků a pak ještě celkem v dobrém stavu jsem zapřahla. . Naposled, psi, slibuju. Začalo sněžit a zdvihl se vítr. Ve tmě, kdy jsem viděla jen osvětlenou část před sebou se čas od času ozvalo zlověstné zapraskání padajících stromů. Instinktivně jsem se přikrčila a čekala náraz. Naštěstí nic. Jen když na mě občas spadl sníh z větví, vylekala jsem se. No jo, no holt nejsem žádný hrdina. Když se k tomu přidala totální únava , byla jsem ve stavu, že jsem chtěla od tamtud zmizet. Domů, k autu, jen pryč z toho lesa, kde každou chvíli ve tmě slyším praskot a rány. Bojím bojím.

Měla jsem spočítáno, že na místo bivaku cca 25 km se dostanu až bude světlo, zatím ale byla všude naprostá tma, nikde nikdo, Věšela jsem na věž, k saním jsem byla samozřejmě přivázaná, abych se někde cestou nezapoměla.

Konečně se rozednilo. Minula jsem odbočku na bivak a za pár metrů jsem dojela k padlému stromu přes cestu. Větve dole, i nahoře. Po stranách houští. Vypřahla jsem psy, zavelela jsem jim zůstan a prolezla jsem s prázdnýma lajnama pod stromem. Pak jsem zas psy zapřahla. přetáhla pomocí psů saně přes hořejšek stromu a vyjeli jsme. Už jenom hodinu jízdy. Na druhé kolo jsem neměla ani pomyšlení. Zavolala jsem Mirkovi, že je za bivakem padlý strom a na něm moje zapomenuté rukavice a bylo mi hned lépe.

Hodinka utekla bez zvláštních stavů delíria, když jsem sjížděla k stakeoutům, zrovna vyjížděl na trat Paliza. Potom jsem se dozvěděla, že než přijel někdo z pořadatelů k tomu padlýmu stromu, bylo to tam Kovbojovi dlouhé čekat a tak vytáhl pilu se saní a přořezal se sám

My jsme zatím štastně dojeli , vypřahla jsem, sundala jsem psům i postroje , psi naskákali do vleku, já jsem si došla do sprchy a řekla Ireně že končím závod-bylo po 8.00 hod ráno- a atˇ mě na vyhlášení dojdou vzbudit. Najednou byly tři odpoledne, prý vstávej, tak jsem vylezla a jestli vím o tom, že jsem neměla zavřený psy. To jsou mi novinky. Vypálila jsem k přívěsu a počítám psy. Byli tam, kampak by utahaní šli..

Po vyhlášení jsme dostali svíčkovou s knedlíkem, ňam ňam, a okolo 18.00 hod jsem si šla zase lehout. Vzbudila jsem se pěkně vyspaná v 7 hod ráno. Inu takových 13 hod spánku udělá divy. Jak jsem pak koukala, nebyla jsem jediná, kdo takhle dlouho spal.

A co nakonec? Velké poděkování všem, kdo nám umožnili prožít tak krásný týden s tak hlubokými zážitky. Dobré partě okolo. Takže za rok zas!!

Únor 2020

12. února 2010 v 11:57 | Šárka
za leden 478, celkem 1174
____________________________

5. 2.-----------11 km-------------------hrůza jizda, led, lehké saně, odpočatí psi. Hrozně jsem se bála.

Vypadá to, jako bych právě proto hned druhý den kvůli tomu saně prodala. Ale bylo to tak naplánované.

________________________________________________________________________

6.-12 . 2. -------------NIC------- Nemám saně, takže chodím se psama vyprovázet děti do školky a školy, Učim Davida běžkovat. Dnes 12.2. bych si měla přivézt saně tobogány.
_________________________________________________________________________

13.2.--------15 km----------S novými saněmi. Naskládala jsem tam obě děti. Dlouhé jsou dost, ale málo široké. Ale mnohem lepší prostor než ty staré sprintovky.
Odpoledne ( bez psů ) jsem s dětma ujela 3,5 km na běžkách. Jeli jsme to skoro tři hodiny .Davida jsem zvedala každých deset metrů Iveta jak je starší, jezdí bezproblémů. Slibuju si od toho to, že děti budou jezdit na běžkách a já budu vedle chodit se psy svižně pěšky i ve sněhu. Nebo vymyslím způsob, jak skloubit moje běžky a šest psů okolo pasu na vodítkách.
____________________________________________________________________________

14.2.----------8 km---------S Davidem ve vaku a Ivetou ve vleku lyžích. Je na ní vidět velký pokrok, dnes u dělala kravinky a volala na mě at´ nebrzdím.
___________________________________________________________________________

16-20.2.-----431 km na Českém Nostop závodě
___________________________________________________________________________

22.2.----------11 km
__________________________________________________________________________

23.2.----------11 km-
_________________________________________________________________________

24.2.----------11 km stále ještě na saních
_________________________________________________________________________

27.2.------------------------------4 km pěšky. Vzali jsme Davidovi kolo, má ještě to nejmenší s pomocnými kolečky. Do terénu jsou postranní kolečka nevhodná a David konečně souhlasil s tím, abychom je odmontovali.

Jak tak koukám na ty děti, budu je muset víc fyzicky zapřáhnout, jinak nás převálcujou.
________________________________________________________________________

28.2.--------------------nic, dnes jsme Davida naučili jezdit na kole bez postranních koleček. Sice ještě pokulhává směr, bržení a rozjedz, ale základní rovnováha už je. Davida to moc bavilo, teprve když se pořádně rozpršelo, souhlasil s tím, že konečně půjdeme domů.

Vím že se děti nemají srovnávat, ale je vidět, že na Ivetu jsem měla mnohem víc času a jen tři stárnoucí haskounky, ona jezdila bez postranních koleček od tři let a ve tři a půl byla schopná ujet na kole 17 km. Jo, to byly časy, jezdila jsem vedle Ivety na kole, psy seřazené na volno u kola, jen na kočkozonách jsem je dávala na vodítka. Když byly srnky, stačilo říct, fuj, nesmíš..
______________________________________________________________________________

za únor 498 km

Šediváčkův long 2010 III

11. února 2010 v 15:08 | Šárka
Je pátek, čas odjezdu na bivak. Popháním Tomáše Haladu, jak to že se nechystá na start, vždyt' jede za pár minut. Šel okolo jeden z pořadatelů a řekl at' nechvátáme, že se start posouvá. Moc sněží a fouká, nahoře na hřebenech jsou zapadlé skutry.

Takže k polívce jsem si dala ještě hlavní jídlo, všichni jsme byli celkem rádi za každou minutu, kdy psi mohou odpočívat.

Dneska byla trat zkracena ze 65 na 40, myslim že to nikomu ani nevadilo.


Zatím. Když přišel čas startu, vydali jsme se o dost pomalejc než včera sjezdovkou nahoru. Šla jsem ji celou pěšky, psi kakali a čůrali, ale pak jsme se přehoupli přes kopec a bylo to lepší. Jen to neustálé sedání Esinky na vykusování tlapiček už mě štvalo. Budu s tím muset něco udělat.

Až k Masaryčce cesta proběhla obyvklým způsobem. Hledala jsem nějaké široké místo na napájení. Ale to bych se nedočkala, nikde nebylo prohrnuto, všude jen na jednu stopu saní. Tak jsem v přehledném místě zastavila, a v okamžiku, kdy jsem měla rozlité pití do mističek se přiřítili gronáci, a než jsem stihla stlí pití zas do jedné. byli u mě, vrhli se jak šílení na zbylé misky, Mašer jen řval, já jsem řvala, psi chramstali po prázdných miskách, když už se mi povedlo ty jeho psy převést přes moje, stejně se vraceli a odmítali odjet. Chlap nadával, nevim jestli mě, nebo psům, chtěla jsem se s miskou uhnout, tak jsem udělala krok do strany a okmžitě jsem se propadala do pasu do sněhu. Chlapa ani nenapadlo aby mi pomohl, tak jsem se musela vyhrabat sama. Když konečně odjel, koukám, že moje nobl misky jsou rozkousané a roztahané kus po trati. Ale sehnat kelimky od Ramy nebude problém.

Dala jsem psům dopít ten zbytek, jeli okolo nás jěště jedni psi. ale ti už byli v pohodě. Horší bylo, že se nemohu vykázat počtem misek při ev. kontrole. Proto jsem řekla na další kontrole, co se mi přihodilo. abych kdyžtak neměla problém, kdepak mám misky.

Dnes jsme jeli trochu jinak, psi šli celkem dobře, Eska si už moc nesedala. Dokonce jsem dojela dvoje Němce, na Pěticestí měli dostaveníčko běžkaři a pulkař, a na bivak už jen 9 km a skopce. Potom jsme vyjeli na pláně, minuli jsme jednu sjezdovku a přijeli k místu bivaku. Pohled na tábořící psy byl úchvatný,, jen zde šileně foukalo.

Postavila jsem stan, měla jsem trochu problém, protože psi se mi nacpali do napůl postaveneho stanu i s lajnama . Nějak se mi povedlo stan dostavit. přivazala jsem stan z návětrné strany k saním, kreré jsem zakotvila.

Požádala jsem pořadatele, že kdyby viděli odcházet stan, že jsem ve srubu v hospodě, aby pro mě přišli. Ze stanu ale nikdo odcházet nehodlal, jen mi psi ochutnali karimatku. Všichni se nacpali na mojí. psí karimatku jsem dostala k dispozici já.

Ale ted jsem zatim v teple ve srubu, dostávám guláš, Moje nevinná nabídka Romanovi ohledně masa v guláši, kdy Roman odpoví, že když už ty krávy musely trpět na jatkách, tak já to maso sním rozproudí s nějakým šíleným novinářem debatu o tom, jestli je morální jíst maso a to vůbec nemá ponětí kolik masa spotřebují naši psi.
Přiznávám, že jsem měla po několika dnech tak vyčištěnou hlavu, že se mi nechtělo zabředávat do hlubokých diskuzí o smyslu lidstva a podobně, a zcela sobecky jsem cítila že moje místo je ted se psama ve stanu. Tak jsem šla k nim, psi v pohodě spinkali na moji karimatce. Tak jsem jim rozbalila ještě spacák. a šla si dát sušit věci. Potom jsem je nemohla ze spacáku dostat. Pokoušela jsem se spát na té tenké karimatce, ale byla mi děsná zima. Vylezla jsem si vzít jestě jednu bundu, vyhodila jsem psy z mojí karimatky, a za stálého sněžění, vetru a klepání kosy jsem se pokoušela usnout. Celkem to šlo, z návětrné strany jsem za sebe šoupla dva psy, dalšího jsem si přitiskla k sobě zepředu, ani nevim kdo to byl. Zkrátka, byla zima 6 psů a možná ještě víc..

Ráno, vědouc že jsem nejpomalejší spřežení , jsem měla budíka na 6 hod, zbalit stan, psům piškotky, koukala jsem jestli někdo nechystá vyjet, že bych ho pustila, ale všichni ještě štrachali okolo saní.
Takže jsem vyrazila kratce po sedmé.

Cestou dokopce mě předjížděli úplně všichni. Jednou jsem zastavovala na kakání a v tom se přiřítil Šaman a trochu se mu nelíbilo, že jsem se neuhnula do závějě, protože bylo sněhu nad kolena, zabořily se mu saně, ale já jsem o měn nevěla a zvedat stojící saně fakt nezvládnu. Ale zvládl to už byl pryč. Nahoře začalo prosvítal sluníčko a skoro by se zdálo že přeci svítilo celou dobu, ne?

V pohodě jsme jeli dál dokonce jsem zaznamenala zrychlení. To znamená že psi začínají být unavení. Přidají, aby bylo dřivě doma. Bylo pěkné vidět kudyma jsem to jela vždycky za tmy. . Dorazili jsme do cíle, koukám že Maruška nezhálela ve spolupráci s ostatními vykopala auto se sněhu a otočila ho ne směru vyjíždění. Super!

Psi se nekompromisně nacpali do přívěsu, že jdou spát. Výborně, já jsem šla do sprchy a najíst se. U stolu se mě nějací starší manželé chtěli na něco ptát, ale na mě padla taková únava, že jsem němělo skoro sílu si dávat jídlo do pusy. Po jídle jsem si šla lehnout. za chvíli jsem zjistila že mám zase hlad a teprve po dalším jídle, tj dvou talířích zelnačky a tlačence s cibulí a hektolitru čaje jsem byla zase redy. Psi celou dobu pěkne pili a baštili. Tomu jsem byla ráda.

Pak bylo vyhlášení. Byla jsem poslední, i když je to neobjektivní, pořád jsem byla na skoro 14 tem místě, nejdříve z 36 účastníků, ale ti co byli za mnou pak odpadávali.

Druhý den jsme jeli domů, já jsem měla z bivaku hroznou rýmu, takže jsem byla ráda, že nemusím řídit. Cesta proběhla v pohodě, teprve když Maruška zastavila před brankou, došlo mi, že se do kopce už nerozjede. Zapoměla jsem na to, jinak bychom jeli druhou ulicí.
Lítali jsem okolo auta, hlídali jestli něco nejede, pak jsem vypustila psy a sundala saně, odpřahli jsme přívěs a trepve potom se Maruška rozjela.

Ještě adrenalinová vložka na konec- Když Maruška vyjížděla od nás ze zahrady, psi byli pustění, ale řekla jsem jim zůstan a opravdu nikdo nevypadal, že by někam odcházel. Když už byla branka skoro zavřená a auto mizelo dolů, najednoU Esinka vystartovala , proběhla mi pod nohama a rozběhla se odjíždějícím autem. Utíkala jsem taky, volala, nic. Když Eska auto doběhla, Maruška zastavila a vystoupila, Esina se taky zastavila a kouká že to nejsem já. Že řvu celou dobu za ní asi neslyšela. kravka. Takže se otočila na pacičce a hnala zas domů.
Normální zkrat v tý její palici..Myslela si, že Maruška jede na další závody? Ale že jsou doma ostatní psi a já, jí nedošlo?

Tak to by byly jedny moc pěkné závody. V podnělí jedu na nonstop.

Šediváčkův long 2010 II

8. února 2010 v 10:32 | Šárka
Celou noc sněžilo. Napadlo dost sněhu. Byla v plánu noční etapa, ale ukázalo se, někteří-včetně mě- nepotřebují startovat ve dvě odpoledne, aby přijeli v noci. Takže se jelo od 12.00 hod.

Jeli jsme mnohem pomalejc, za vytrvalého sněžení. Esinka si začala sedat hned za sjezdovkou, problém byl v tom, že za mnou se štosovalo plno spřežení, nebylo kam se uhnout, kdo udělal krok z vyjeté trasy, hrozně se bořil. Takže jsem trochu zdržovala. V bunkrovce to bylo lepší, v tobogánu dolů za náma nikdo nejel, takže si Eska mohla v klidu vykusovat pacičky. Ve stoupání v úbočí jsem předjela jedno zahraniční spřežení a pak ještě jedno. Přehoupli jsme se přes Masaryčku, a ve větru a sněžení jsme se plazili dál. Dojeli mě dvě zahraniční spřežení, různě jsme vláčkovali, pak jsem jim začala malinko ujíždět, minula jsem jedno 4 kové. To je s podivem, že jsou ještě pomalejší než já. Ale jinak stav stabilizovaný.

Dojeli jsme na kontrolu u KO. ( místo, kde se dá zkrátit trat a odstoupit ze zavodu).Začalo se trochu smívat, Jaké bylo moje rozčarování, když ti dva zahnuli KOčkem. Mám tomu rozumět tak, že když psi vyvinou takovou rychlost jako jsme jeli my, je to pro ostatní znamení k tomu že psi už nemůžou?

Trochu mě to rozladilo. Tak jsem si vylepšila náladu pauzou na napájení psů- zbylo ještě v termosce na další. Sebe jsem napojila pořádným frtanem rumu a doslova jsem se odešli. Stmívání přišlo brzo, ty světla jsem koupila velice dobře. A jinak sněžilo a sněžilo, Esinka si v pravidelných intervalech sedala na vykusování tlapiček, na hřebenu mě zas vzala vnla alaskánů, moji psi už se zastavovali sami od sebe, jakmile slyšeli že za nima někdo jede.

Přijeli jsme k odbočce na Komáří vrch, tam jsme za chvíli předjeli pauzujícího pulkaře Milana. Nabídl mi horký čaj z termosky. Taková pozornost ve sněhové vánici ale poteěší. Nevím jestli více ducha, než tělo, ale já jsem se naráz ocitla v lehce euforické nádalě.

Dojela jsem další odpočívající,najednou tu byl celkem provoz. Předjížděli mě dlouhá spřežení a byli jsme na Pěticestí. Tam jsem dala psům zbytek pití, ja jsem si ted už na lačno dala slivovici, čaj a rum. A když se v dáli objevilo světlo, vyjela jsem. V alkoholickém oparu jsem vydržela až na kontrolu u zámečku, kde jsem na oslavu toho, že jsme se sem dohrabali měla další rumík.

Tady by mě mělo předjet další spřežení, ale dost má problémy odbočit z vyjeté trasy vlevo. Takže jsem jim ujela a než jsem dorazila do cíle, tak jsem se s nikým nemíjela. Na Kristýnu jsem dorazila lehce rozjařená, všechno mi padalo z rukou, ale Petra Davidů mi nandala do kapes co jsem potřebovala vzít sebou ke psům, zavelela nevylej to! Nakrmila jsem, napojila - Maruška K. si všimla že mám na rozmrznutí málo masa, tak mi dala roztát další.

Psi byli rádi že jsou v boudičkách. U večeře jsem se dozvěděla, že spoustu lidí vzdalo. Prý těžké podmínky. Podle čísel jsem viděla, že vlastně skoro všichni, co jsem předejla to vzdali, bud jeli KOčkem a nebo nenastoupili další den. Jsem tu za pojízdnou smrtku, nebo co.

Prý nebyla upravená tratˇ . Tvrdili Němci. Ale my Češi jsme byli rádi že nám povedlo se utrhout z víru povinností a co jsem slyšela, nikdo další si neztěžoval.

Zítra jedem na bivak. To znamená přeložit saně, krmení navíc, stan, atd..

Šediváčkův long 2010

5. února 2010 v 9:59 | Šárka
Na tyhle závody jsem se moc těšila. Vždyt' je to jako týdenní dovolená. Nejdřív jsem ale musela překonat svůj strach ze zimních silnic. řidiče mi sice dělala Maruška Kolmanů, ale pořád jsem sledovala počasí atd..

Konečně nastalo pondělí, přijela Maruš a vyrazili jsme. Vysočina byla zavátá, ale jinak v pohodě. Štastně jsme se dostali až do Deštného, našli jsme místo na úvazišti, ubytovali jsme se na Kristýně, kde mám doufám protekci, protože paní vedoucí jezdí na kole po Trocnově a dalších jiihočeských památkách a ona mě poznala podle psů, tenkrát.

V úterý byl volný den. Slunce svítilo, modrá obloha, příjemný mrazík, prostě mašerské nebe. Šli jsme s Maruškou na procházku vyvenčit psy, zabalila jsem si do vaku povinnou výbavu. Měla jsem úplně celou, zvážila jsem i lajny a postroje co budou mít psi na sobě a bylo to 32 kg. Což je o 10 kilo méně. Ještě jsem v té váze měla 3 litry napájení. Takže jsem si musela přihodit pár kolíků, sekeru, termosku a dosáhla jsem na 39 kg.

Večer jsme poseděli na Kristýně a hajdy do hajan.

Ve středu, za modré oblohy nastal očekávaný okamžik. Starovali jsme na tratˇ.Sníh byl úplně ideální, počasí taky. Vyjeli jsme notoricky známou tratí, příšernou sjezdovkou, abychom zas klesli dolů a zas nahoru. To už mě začali houfně předjíždět ostatní spřežení. Klid, já to chci dojet, dokončit a cesta je dlouhá.

V bunrovce jsem se kochala panorámatama, drobet jsem dloubala, až jsme dojeli na odbočku na sjezd tobogánem dolů. Potom úbočím nahoru. Za chvilí jsme byli na kontrole na Masaryčce. Dala jsem si čaj a ruma, pochválila jsem Bohouškovi Řepíků zařízené počasí a tapkali jsme dál.

Bylo mi dobře. Cestou jsou pojídala jablíčka, takže jsem neměla ani hlad ani žízen, nebylo mi ani horko ani zima,
Trat' byla dlouhá 62 km. Na hřebenech foukalo, zrovna mě předjížděla vlna alaskánů. Ve sjezdu si Esinka poprvé zničeho nic sedla a začala si vykusovat sníh mezi tlapičkama. Později se to opakovala nesčetně krát, chodila
jsem jí to vykusovat já. Bylo efektivnější. Sníh mezi tlapkama měla i Lidunka, ale ne tolik.

Měla jsem v plánu v polovině napojit. U Komářího vrchu jsme předjížděli závodníka, co zrovna napájel. Musel moje psy vzít a převést je okolo mističek, jinak by se mu na to vrhli. Na víc jsem nečekala a za pár metrů jsem zastavila taky. Měla jsem tři litry vlažného pití, nějaká konzerva zalitá horkou vodou, se sádlem a olejem a trochou medu. Jen se po tom zaprášilo.

Za mnou jelo ještě jedno spřežení, asi Ríša Burda a když viděl že dvě spřežení stojí a cosi kutí, zastavil taky a taky něco štrachal. Obloha se zatahovala a začala jsem mít pocit, že příděl pěkného počasí byl vyčerpán. Když už jsem stála, nasadila jsem si k věži u saní moje dvě batrerky.

Dojeli jsme na Pěticestí, už se stnívalo, čekalo nás ještě 25 km. Když se stemělo, rozsvítila jsem si a užívala jsem si dostatečného osvětlení. Dojel mě Roman Kronus, chvíli jsme jeli spolu, ale po pár km mi ujel.

Tehle poslední úsek byl nový, stejně jako trasa u Komářího vrchu. Ale značení dokonalé. Poslední kontrola u Zámečku, s rumem ., do cíle 5 km. V pohodě jsme dojeli , měla jsem průměr 8,4 km, oproti minulému roku o dost pomalejší.

Napojila jsem, nakrmila jsem psy a sebe , popovidali jsme drobet a první den závodu skončil.