Český nonstop 2010

22. února 2010 v 11:35 | Šárka
Tak máme za sebou druhý běh nonstopu. Vlastně ani nevím ,o čem psát, protože to byl pro mě tak silný zážitek, že ho nevylíčí žádná klávesnice. Ale pokusím se.

Cesta autem proběhla v pohodě, měla jsem to 80 km. Při příjezdu jsem se drobet zahrabala s autem, ale Hrobnice mě vykopala, ani mi tu lopatu nechtěla půjčit.
Takže jsme se vystakeoutovali, postavila jsem stan, natahala jsem si do něj několik karimatek, plážové lehátko , ovčí deku a spacák a dvě peřiny s polštářem.

Kremličků zázemí bylo už tradičně skvělé, velice obdivuji Kremličků, že si nás takto pustí do domu. Večer jsme trochu popíjeli, někdo více, někdo méně a ráno nastal očekávaný okamžik, kdy jsme od 10.00 hod vyjížděli na trat´.

Trasa byla skoro stejná jako ta minulá, jen s malými obmněnami. K dispozici byla dvě kola, 31 km a 45 km. To dlouhé mělo v sobě jedno dlouhé klesání a ještě horší stoupání v měkkém sněhu.

Rozhodla jsem se, že pojedu na jistotu, tj že budeme často odpočívat. Proto jsem jezdila jsem malé kola, Celkem jsem najela 14 malých kol. První kolo jsme vypálili, až nebezpečně rychle, 31 km za 2 hod 25 minut. Nejvíc dřel Johan. Pořád jsem ho napomínala, at' jde normálně, ale nic platno.

Druhé kolo, stále ještě bez známek únavy , bylo trochu pomalejší, ale pořád na nás netradičně rychle. Vůbec jsem si jízdu neužívala, bála jsem se o psy. že se vysíllí. Ale když jsem ten den zapřahla po třetí, už to byly zas moje holky, co jdou co tlapka tlapku mine.

Někdy od tohoto okamžiku se mi jednotlivá kola slívají a už nevím, jak to šlo. Kdy mě předjížel Kovboj a nabízel mi jednouše alias jedouše, abych o něco nepřišla, řekla jsem že jo. Byla to taková malinká flaštička a v ní jakási tekutina. Kdo zná Kovboje, ví, že to nebyly jontové nápoje.. Když jsem se to pokoušela nalít do pusy, žaludek se mi po minulém večeru okamžitě vzbouřil a naznačil něco jako opovaž se to polknout a uvidíš. Tak jsem jednouše vrátila i s papričkou, co plavala uvnitř.

Nebo když jsem na kontrole u razítka blbě zatarasila cestu a v tom okamžiku se za mnou zjevili VencaN a Láda Brož a prskali, že jsem zastavila v nejužším místě. No jo, já jsem si toho fakt nevšimla. Hned za nima jela Hrobnice, ale místo toho aby taky prskala, vytahla piškotky a podělila psy piškotkama a než byla hotová, byla jsem taky redy.

Jednou, uprostřed noci jsem byla přesvědčená, že jsem na trati sama, tak jsem zastavila zas přesně u razítka, a dávala jsem pít. V ten moment, kdy jsem vytahla kotvu ze sněhu a chystala se odjet , se objevilo světlo a přijel... Láda Brož. Asi by nevěřil svým očím, kdyby mě tam zas načapal. Později jsem zastavovala o pár metrů níž, kde byla cesta trochu širší.

Ještě si vybavuju jedno večerní kolo, kdy jsem vyjížděla okolo 15.00 a nahoře, místo aby se začalo smívat, se projasnilo, ukázala se modrá obloha a pěkně přituhlo a pak se na obloze ukázala hvězdy a psi přidali. Hned na to další kolo okolo půlnoci šli psi tak pěkně, že jsem měla chut vyjet za chvíli znova, ale pak jsem si řekla, že je před náma ještě plno času a nechci psy přepálit.

Jednou jsem viděla v ohradě impozantní zvíře. To musí být bizon, napadlo mě, ale ten plůtek z drátků je dost málo.. Irena Polanských mě vyvedla z omylu, nepoznám bizona od horské krávy, holt jsem pražské dítě vyrostlé na sídlišti.

Mezitím se připlížila únvava. Psi šli těch 31 km stále kolo 4 hodin, někdy 3,5 někdy 4,5 podle loveckého rozpoložení smečky. Někdy v tomto čase přestávám psům na saních zpívat. Už nemůžu, je to další námaha navíc.

Je povzbudivé, že cokoli dám psům k pití, tak hltají. Žerou a pijou co to jde a nebo sebou fláknou na zem na slámu a spí, pokud nejsou v přívěsu.

Potom přišlo poslední kolo. Podle stavu psů a mého jsem uvažovala, že dám dvě dlouhá kola a pak padnem a lehnem. Vyjížděla jsem v půl čtvrté ráno, po dvouhodinovém odpočinku. Věděla jsem, že si nemohu lehnout, že jinak už nebudu schopná vstát. Tak jsem zbourala stan, přenesla jsem si část peřinek a lehátek do tepla do nějaké dílny, trochu posbírala svoje věci u Kremličků a pak ještě celkem v dobrém stavu jsem zapřahla. . Naposled, psi, slibuju. Začalo sněžit a zdvihl se vítr. Ve tmě, kdy jsem viděla jen osvětlenou část před sebou se čas od času ozvalo zlověstné zapraskání padajících stromů. Instinktivně jsem se přikrčila a čekala náraz. Naštěstí nic. Jen když na mě občas spadl sníh z větví, vylekala jsem se. No jo, no holt nejsem žádný hrdina. Když se k tomu přidala totální únava , byla jsem ve stavu, že jsem chtěla od tamtud zmizet. Domů, k autu, jen pryč z toho lesa, kde každou chvíli ve tmě slyším praskot a rány. Bojím bojím.

Měla jsem spočítáno, že na místo bivaku cca 25 km se dostanu až bude světlo, zatím ale byla všude naprostá tma, nikde nikdo, Věšela jsem na věž, k saním jsem byla samozřejmě přivázaná, abych se někde cestou nezapoměla.

Konečně se rozednilo. Minula jsem odbočku na bivak a za pár metrů jsem dojela k padlému stromu přes cestu. Větve dole, i nahoře. Po stranách houští. Vypřahla jsem psy, zavelela jsem jim zůstan a prolezla jsem s prázdnýma lajnama pod stromem. Pak jsem zas psy zapřahla. přetáhla pomocí psů saně přes hořejšek stromu a vyjeli jsme. Už jenom hodinu jízdy. Na druhé kolo jsem neměla ani pomyšlení. Zavolala jsem Mirkovi, že je za bivakem padlý strom a na něm moje zapomenuté rukavice a bylo mi hned lépe.

Hodinka utekla bez zvláštních stavů delíria, když jsem sjížděla k stakeoutům, zrovna vyjížděl na trat Paliza. Potom jsem se dozvěděla, že než přijel někdo z pořadatelů k tomu padlýmu stromu, bylo to tam Kovbojovi dlouhé čekat a tak vytáhl pilu se saní a přořezal se sám

My jsme zatím štastně dojeli , vypřahla jsem, sundala jsem psům i postroje , psi naskákali do vleku, já jsem si došla do sprchy a řekla Ireně že končím závod-bylo po 8.00 hod ráno- a atˇ mě na vyhlášení dojdou vzbudit. Najednou byly tři odpoledne, prý vstávej, tak jsem vylezla a jestli vím o tom, že jsem neměla zavřený psy. To jsou mi novinky. Vypálila jsem k přívěsu a počítám psy. Byli tam, kampak by utahaní šli..

Po vyhlášení jsme dostali svíčkovou s knedlíkem, ňam ňam, a okolo 18.00 hod jsem si šla zase lehout. Vzbudila jsem se pěkně vyspaná v 7 hod ráno. Inu takových 13 hod spánku udělá divy. Jak jsem pak koukala, nebyla jsem jediná, kdo takhle dlouho spal.

A co nakonec? Velké poděkování všem, kdo nám umožnili prožít tak krásný týden s tak hlubokými zážitky. Dobré partě okolo. Takže za rok zas!!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kata Kurakova Kata Kurakova | 25. února 2010 v 19:01 | Reagovat

Sarko, moc dekujeme za vypraveni :)! Bylo to hezke pocteni! Katka

2 Barbora Zelenková Barbora Zelenková | 14. března 2010 v 14:39 | Reagovat

Hezké vyprávění :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama