Šediváčkův long 2010 III

11. února 2010 v 15:08 | Šárka
Je pátek, čas odjezdu na bivak. Popháním Tomáše Haladu, jak to že se nechystá na start, vždyt' jede za pár minut. Šel okolo jeden z pořadatelů a řekl at' nechvátáme, že se start posouvá. Moc sněží a fouká, nahoře na hřebenech jsou zapadlé skutry.

Takže k polívce jsem si dala ještě hlavní jídlo, všichni jsme byli celkem rádi za každou minutu, kdy psi mohou odpočívat.

Dneska byla trat zkracena ze 65 na 40, myslim že to nikomu ani nevadilo.


Zatím. Když přišel čas startu, vydali jsme se o dost pomalejc než včera sjezdovkou nahoru. Šla jsem ji celou pěšky, psi kakali a čůrali, ale pak jsme se přehoupli přes kopec a bylo to lepší. Jen to neustálé sedání Esinky na vykusování tlapiček už mě štvalo. Budu s tím muset něco udělat.

Až k Masaryčce cesta proběhla obyvklým způsobem. Hledala jsem nějaké široké místo na napájení. Ale to bych se nedočkala, nikde nebylo prohrnuto, všude jen na jednu stopu saní. Tak jsem v přehledném místě zastavila, a v okamžiku, kdy jsem měla rozlité pití do mističek se přiřítili gronáci, a než jsem stihla stlí pití zas do jedné. byli u mě, vrhli se jak šílení na zbylé misky, Mašer jen řval, já jsem řvala, psi chramstali po prázdných miskách, když už se mi povedlo ty jeho psy převést přes moje, stejně se vraceli a odmítali odjet. Chlap nadával, nevim jestli mě, nebo psům, chtěla jsem se s miskou uhnout, tak jsem udělala krok do strany a okmžitě jsem se propadala do pasu do sněhu. Chlapa ani nenapadlo aby mi pomohl, tak jsem se musela vyhrabat sama. Když konečně odjel, koukám, že moje nobl misky jsou rozkousané a roztahané kus po trati. Ale sehnat kelimky od Ramy nebude problém.

Dala jsem psům dopít ten zbytek, jeli okolo nás jěště jedni psi. ale ti už byli v pohodě. Horší bylo, že se nemohu vykázat počtem misek při ev. kontrole. Proto jsem řekla na další kontrole, co se mi přihodilo. abych kdyžtak neměla problém, kdepak mám misky.

Dnes jsme jeli trochu jinak, psi šli celkem dobře, Eska si už moc nesedala. Dokonce jsem dojela dvoje Němce, na Pěticestí měli dostaveníčko běžkaři a pulkař, a na bivak už jen 9 km a skopce. Potom jsme vyjeli na pláně, minuli jsme jednu sjezdovku a přijeli k místu bivaku. Pohled na tábořící psy byl úchvatný,, jen zde šileně foukalo.

Postavila jsem stan, měla jsem trochu problém, protože psi se mi nacpali do napůl postaveneho stanu i s lajnama . Nějak se mi povedlo stan dostavit. přivazala jsem stan z návětrné strany k saním, kreré jsem zakotvila.

Požádala jsem pořadatele, že kdyby viděli odcházet stan, že jsem ve srubu v hospodě, aby pro mě přišli. Ze stanu ale nikdo odcházet nehodlal, jen mi psi ochutnali karimatku. Všichni se nacpali na mojí. psí karimatku jsem dostala k dispozici já.

Ale ted jsem zatim v teple ve srubu, dostávám guláš, Moje nevinná nabídka Romanovi ohledně masa v guláši, kdy Roman odpoví, že když už ty krávy musely trpět na jatkách, tak já to maso sním rozproudí s nějakým šíleným novinářem debatu o tom, jestli je morální jíst maso a to vůbec nemá ponětí kolik masa spotřebují naši psi.
Přiznávám, že jsem měla po několika dnech tak vyčištěnou hlavu, že se mi nechtělo zabředávat do hlubokých diskuzí o smyslu lidstva a podobně, a zcela sobecky jsem cítila že moje místo je ted se psama ve stanu. Tak jsem šla k nim, psi v pohodě spinkali na moji karimatce. Tak jsem jim rozbalila ještě spacák. a šla si dát sušit věci. Potom jsem je nemohla ze spacáku dostat. Pokoušela jsem se spát na té tenké karimatce, ale byla mi děsná zima. Vylezla jsem si vzít jestě jednu bundu, vyhodila jsem psy z mojí karimatky, a za stálého sněžění, vetru a klepání kosy jsem se pokoušela usnout. Celkem to šlo, z návětrné strany jsem za sebe šoupla dva psy, dalšího jsem si přitiskla k sobě zepředu, ani nevim kdo to byl. Zkrátka, byla zima 6 psů a možná ještě víc..

Ráno, vědouc že jsem nejpomalejší spřežení , jsem měla budíka na 6 hod, zbalit stan, psům piškotky, koukala jsem jestli někdo nechystá vyjet, že bych ho pustila, ale všichni ještě štrachali okolo saní.
Takže jsem vyrazila kratce po sedmé.

Cestou dokopce mě předjížděli úplně všichni. Jednou jsem zastavovala na kakání a v tom se přiřítil Šaman a trochu se mu nelíbilo, že jsem se neuhnula do závějě, protože bylo sněhu nad kolena, zabořily se mu saně, ale já jsem o měn nevěla a zvedat stojící saně fakt nezvládnu. Ale zvládl to už byl pryč. Nahoře začalo prosvítal sluníčko a skoro by se zdálo že přeci svítilo celou dobu, ne?

V pohodě jsme jeli dál dokonce jsem zaznamenala zrychlení. To znamená že psi začínají být unavení. Přidají, aby bylo dřivě doma. Bylo pěkné vidět kudyma jsem to jela vždycky za tmy. . Dorazili jsme do cíle, koukám že Maruška nezhálela ve spolupráci s ostatními vykopala auto se sněhu a otočila ho ne směru vyjíždění. Super!

Psi se nekompromisně nacpali do přívěsu, že jdou spát. Výborně, já jsem šla do sprchy a najíst se. U stolu se mě nějací starší manželé chtěli na něco ptát, ale na mě padla taková únava, že jsem němělo skoro sílu si dávat jídlo do pusy. Po jídle jsem si šla lehnout. za chvíli jsem zjistila že mám zase hlad a teprve po dalším jídle, tj dvou talířích zelnačky a tlačence s cibulí a hektolitru čaje jsem byla zase redy. Psi celou dobu pěkne pili a baštili. Tomu jsem byla ráda.

Pak bylo vyhlášení. Byla jsem poslední, i když je to neobjektivní, pořád jsem byla na skoro 14 tem místě, nejdříve z 36 účastníků, ale ti co byli za mnou pak odpadávali.

Druhý den jsme jeli domů, já jsem měla z bivaku hroznou rýmu, takže jsem byla ráda, že nemusím řídit. Cesta proběhla v pohodě, teprve když Maruška zastavila před brankou, došlo mi, že se do kopce už nerozjede. Zapoměla jsem na to, jinak bychom jeli druhou ulicí.
Lítali jsem okolo auta, hlídali jestli něco nejede, pak jsem vypustila psy a sundala saně, odpřahli jsme přívěs a trepve potom se Maruška rozjela.

Ještě adrenalinová vložka na konec- Když Maruška vyjížděla od nás ze zahrady, psi byli pustění, ale řekla jsem jim zůstan a opravdu nikdo nevypadal, že by někam odcházel. Když už byla branka skoro zavřená a auto mizelo dolů, najednoU Esinka vystartovala , proběhla mi pod nohama a rozběhla se odjíždějícím autem. Utíkala jsem taky, volala, nic. Když Eska auto doběhla, Maruška zastavila a vystoupila, Esina se taky zastavila a kouká že to nejsem já. Že řvu celou dobu za ní asi neslyšela. kravka. Takže se otočila na pacičce a hnala zas domů.
Normální zkrat v tý její palici..Myslela si, že Maruška jede na další závody? Ale že jsou doma ostatní psi a já, jí nedošlo?

Tak to by byly jedny moc pěkné závody. V podnělí jedu na nonstop.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama