Srpen 2010


Cvičný trek pro Janu

10. srpna 2010 v 10:49 | Jana a Šárka
JANA A PORTUGALSKÝ VODNÍ PES BLECHA A KRÁTKOSRSTÁ KOLIE ALFA-- ( dále jen Jana)
: Tak se chystáme
> na náš první "cvičný dogtrek". To chystání trvá téměř dva roky, ale vždycky nám
> do toho něco vlezlo. Protože nemám dětství skauta,dělá mi starost bivak v lese.
> Ale opravdu ukázněně si celé dva roky odpírám mé zamilované horory (zhřešila
> jsem jen českým filmem TMA), i tři knihy Stephena Kinga jsou nedotčené! Trénovat
> spaní na karimatce vedle své postýlky ovšem nedokážu. Taky je třeba včas
> otestovat brašničky. Bezva, do malých pro Blešku se krásně vejdou půllitrové
> flašky. Alfička nese na vycházku manmaťácký, vidím, že jako další lidé musíme
> dělat úpravy - brašny odpárat a našít výš...Konečně je tu očekávaný pátek! Sraz
> máme v osm večer, vedro je nechutný! Za městem mě očekává můj zkušený lídr
> Šárka, jejích šest haskounek a malá uštěkaná "Pesíček". Náš cíl je vzdálen asi
> 5km v lese. U krásného potoka budem bivakovat. První se koupou psi, pak se
> noříme do vlnek i my (nahaté). Žádný úchyl nás zřejmě nesledoval, neslyšela jsem
> žádný zděšený rykot.. Šárka staví osvědčený stan, já chystám ležení a nad něj si
> upravuji igelit - proti HMYZU! Když se nedívá, vytahuji biolit a své lůžko kolem
> dokola pečlivě stříkám. Své "holky"uvazuji hned vedle u stromu. Uléháme.
> Samozřejmě se ozývají různé podezřelé zvuky. V duchu si nadávám, proč jen jsem
> na záchodě v tom časopise pročítala komentář k filmu "Texaský masakr motorovou
> pilou"? Pak mě ukolíbá vytrvalé vrčení pesíčka, který musí "srovnat" šest
> haskounek, ty potvory se ve stanu nechutně roztahujou!
>

Šárka--
-- Aby bylo jasné, kdo to je Jana, je nutné se vrátit do doby před 20 lety, kdy jsme se obě seznámili u jedněch lidí, co měli aljašské malamuty, jezdili na vandry a Janě vyprávěli hrůzostrašné historky o spaní v lese, o bloudění v pustině a jiných ,,příjemnostech,,. Jana jen zbožně naslouchala a utvrzovala se v tom, že to pro ni není vhodné. Jak šly léta a narodil se dogtrekking, přivedla mě Jana na myšlenku si to taky zkusit, vždytˇ  já jsem se psy  chodila ale neuměla jsem si představit, že by mě povolili jít se šesti psy.

Když uzrálo Jany rozhodnutí,že si to zkusí,  šli jsme . Jana zbalila bágl, měla půjčený policejní vak na mrtvoly na spaní a v očích hrůzu, ale jinak byla ohodlaná přežít. Vyšli jsme  večer, jen 5 km na naše oblíbené místo. Bylo hrozné horko, i v noci a já jsem se odvážila spát se psy bez svrchní vrstvy stanu, jinak bychom se tam udusili horkem. Ráno mi Jana říkala, že slyšela jak dělám něco se stanem a napadlo ji, jestli potichu nebalím a nechci ji tam nchat samotnou.

_________________________________________________________________
Jana:

Ráno, raníčko Jana vstala, pustila psy...ale to nebyl dobrý nápad! Šárky
> haskounky se málem rozběhly i se stanem! Snídáme, koupeme se, ještě
> kafíčko,vycházíme (ostudy) dost pozdě. Minulý den nesla Alfa asi 2kg, tvářila se
> , že bude každou chvíli zvracet. Znechuceně šla 4 metry za námi. Vyměkla jsem, a
> dala do brašniček jen své botasky a dvě paštiky na napájení psů. Bleška to
> odskákala - nesla zásoby pitné vody a něco k jídlu, asi 1,5 kg, vůbec
> neprotestovala, tvářila se šťastně, že se něco děje. Po pár kilometrech se
> rozhodujeme- jít oklikou, nebo přes prázdné (asi) pastviny? Poplašeně se
> rozhlížím, ale dravý dobytek nikde. Kdybych jen tušila, co nás čeká odpoledne!
> Krátké koupání, odpočinek a hurá pokořit vrcholek hory Kohout! Zdá se mi, že mi
> Šárka přidala do batohu cihlu, ale to se prý na dogtrekku stává lidem běžně,
> musím se s tím vyrovnat. Vrchol zdolán a scházíme do Sedla Kohouta. Je čas se
> občerstvit. Při delším odpočinku sundaváme psům brašničky. Haskounky i Bleška
> zkušeně lehnou, ale nezkušené Alfičce musím dávat při každé pauze kynologický
> povel: "místo-hajinky"! Napájíme, přesto, že je polojasno a jdeme lesem,ale
> radši zbytečně, než něco zanedbat.
>

Šárka:

Nevím, kdo se rozbíhal i se stanem, ale budiž. Jana se se mnou podělila o kafe v plechovce, to byla dobrotka. A jdem. Dnes bude hic. Šli jsme přes Slavče, přes pastviny kde se napáslo a začali jsme stoupat ma Kohout. Potom se ptám Jany, jestli chce na Vysoký kámen, vypadala že souhlasí a šli jsme Vysoký kámen je moc pěkný. Ale vypada to, že se na něm líbí jen mě. Minule tu měla krizi PetraD ted Jana. Přitom je to pár stromků přes cestu a trošku oblázků.

_____________________________________________________________________________
Jana:

Další část naší etapy začíná. Dostávám na vybranou: Obejdeme Vysoký Kámen
> nebo půjdem přes vrcholy? Zřejmě jsem nějak přeslechla, že tahle hora dala
> zabrat i zkušené dogtrekařce Petře D.? Jinak nechápu, proč jsem se za bojového
> pokřiku "Úprkem prk!" rozeběhla směrem ke skalám. Po chvíli jsem tempo zvolnila,
> po chvíli jsem tušila někde vpředu Šárku, po chvíli jsem nezačla řešit svou
> krizi (první tento den) jen proto, že krizi měla i Alfička.Přeci jen doposud
> městský pes-neměla moc zkušeností se zdoláváním velkých kamenů a skal, natož
> padlých kmenů. Který podlézt? Který přeskočit? A to jako I S BRAŠNIČKAMA? Tak
> jsem jí trpělivě navigovala, chválila, a to byla puštěná. Nechtěla věřit, že na
> závodech musí mít to hnusný vodítko, který se přeci používá jen když jdeme kolem
> bytovky té zákeřné zlé rotvajlerky!!! Blecha byla značně nervózní. Vše zvládala
> naprosto samostatně, a ještě běhala dopředu k Šárce a pak se vracela pro nás,
> kde se to vlečem? Byla jsem tak zničená, že následný průchod vesnicí ve vedru a
> po rozpálené silnici si moc nevybavuji. Jdu jak robot, ani se nechci zastavit,
> abych vyndala z batohu tu další cihlu, co mi tam má "kamarádka" bůhví kdy
> přihodila.
>
Šárka:

K tomuto nemám co dodat, jen že na Vysokém kameni jsem byla sama i dětmi, na zadech jsem nesla Davidovu třikolku, Ivetka vedla svojí Dašenu a David( tenkrát 3 roky) když viděl ty skály začal volat Ano! Já! Sám!

_________________________________________________________________________

> Jana
: Áááá, rybník nedaleko! Teď ještě najít plážičku, kde nás nebude nikdo
> kvůli psům buzerovat (přeci jen znečistí tu smradlavou bahnitou vodu plnou řas,
> že?). Odvažujeme se do chatové osady i přes varovnou tabuli o soukromém pozemku
> a nacházíme pěknou pláž i s lavičkami a ohništěm (a zřejmě tady si Alfa trochu
> rozřízla tlapku,protože pak kulhala). Nikde nikdo. Opět delší pauza.Šárka mi
> tajně vyndala jednu cihlu z batohu. Víme, že nás čeká příjemná část lesem, pak
> louky, směr kravín..aspoň podle mapy. Plánujeme večeři na šestou. Dusno
> napovídá, že ohlášené bouřky a přívalové deště se rozhodně přivalí! Když se
> vynoříme z lesa, je nad Rakouskem černo. Občas zahřmí. Šárka má ale správný
> postřeh, že vítr jde z opačné strany,takže do restaurace určitě dorazíme
> vpohodě. Prolézáme opuštěnou ohradu, a protože "mapa ukazuje blbě", vynoříme se
> nějakým lidem na zahradě v Rychnově. Milí lidé se nezlobí,paní nás obdivuje:
> "Táto, to sou nadšený holky, co? Takle turistujou s těma psama!" A dozvídáme se
> ZÁSADNÍ informaci-ta polní cesta, co je v mapě-tam jsou ohrady s dobytkem, to se
> musí obejít! (pár kilometříků). A tady nastal ten osudový okamžik! Šárka nesnáší
> pojem "To se musí..."
>
>

Šárka:
Sešli jsme do Klení a hup do smradlavého rybníka. Pauzujeme a svačíme a očítáme za jak dlouho budeme v Žumberku v hospodě. Mám nepodložené zprávy, že se na loukách směrem k pramenu Všech radostí pasou krávy, ale pohled z protější strany kravy neukázal. Trochu jsme se nestrefili v Rychnově, protože místní polnačky končí přímo v kravíně.

Podlezli jsme tedy ohradník a s očima na st´opkách koukám po kravách. Kam oko dohlédne, krávy nejsou. Pastviny jsou rozlehlé asi 2 km. Jana za mnou šílí, prý se bojí. To já taky. Hřmění nás popohání a pak jsme hodně v dálce zahlédli stádečko krav. Jsou jiným směrem než jdem a pokojně se pasou. Jana mi tvrdí, že je na pokraji infarktu. A přitom jdeme poblíž ohradníku. Snad si Jana zvykne. Když ale chci, aby mi stopla, za kolik vteřin jsem schopná se i se psama dostat na druhou stranu, odmítá s tím, má v chodu jen základní životní funkce. Vylezli jsme z pastvin do kopřiv, pak zas na pastvinu a nakonec jsme se dostali z pastvin úplně. Jana říká, že ji budu mít na svědomí, že málem umřela hrůzou.
Jsme na kopci jménem Kamenská hora a sešli jsme ke studánce s kapličkou. Moc dlouho se nezdržujem a metelíme dál, padají první kapky a Jana se ptá, co budem delat, když nás chytí bouřka v otevřené krajině. Nezbývá mi než odpovědět, že doufat že to přežijem a šlapat směr blízký Žumberk. Stihli jsme to a než přišel slejvák, byli jsme i se psama schovaní v zahradní restauraci v suchu. Psi bravurně prošli okolo ostatních hostů mezi stolky, zapluli pod stůl, my dáváme baštu, odmítáme telefonickou nabídku Jirky , že pro nás přijede autem a čekáme až se to přežene.

Jana:
Tak teď musím trochu upřesnit Šárčino vyprávění: K té ohradě...Kromě běžného varování před elektrickým ohradníkem tam byla cedule asi metr X metr, že ve stádě je plemenný býk a vstup je přísně zakázán! Š.reagovala tím, že podle předpisů - pokud je v ohradě býk-musí být dva nebo tři dráty. A tady byl jen jeden! Na pouhou pikosekundu mi blesklo hlavou, jestli mají upracovaní Rychnovští po večerech energii studovat vyhlášky?...ale Šárka už odchází. Mimochodem - pastvina byla pěkně kopcovitá, takže člověk nevěděl, jestli se za obzorem vynoří to stádo? Š. píše, že se taky bála, ale co ty drsné vtípky typu: "Hele, tamhle je vůz se slámou, kdyžtak na něj vylezem, kdyby něco!" Nevím, kdo z vás už lezl s báglem na zádech na valník a tahal nahoru psy? Jinak jsem opravdu byla na pokraji smrti, přesně jsem si vzpomněla na situaci,kdy mi doktor naměřil tlak 2OO/ 14O. Stejně jsem se cítila ve chvíli, kdy jsme konečně vypadly z těch pitomejch pastvin do měkoučkých kopřiv! U studánky "Věčné radosti (nebo mladosti?)" mám vidiny, šplouchá se tam nahatá lesní žínka..(Šárko?).

Šárka:
Hm, to nebyly vtípky, to bylo jen monitorování situace a hledání evetuelních úniků.


Jana:
Vbíháme na terásku, sundaváme psům brašničky,objednáváme si baštu. Úměrně s tím, jak sílí déšť a dovnitř prší, utíkají lidé dovnitř a máme terasu samy pro sebe. Nacházíme jediný suchý stůl. Teď je pro změnu na mrtvici Šárka-žena truhláře-když vidí ten šlendrián ve střeše i špatný spád podlahy. Ta se totiž postupně zalévá vodou. Haskounky si lebedí, chladí se,jen Alfička hledá a hledá, nachází poslední suché místečko 5Ox5O cm,schoulí se do klubíčka...a přichází Blecha a lehá si NA NÍ. Alfičko, ještě nevíš, že bude hůř! Šárka zapomněla uvést počet piv, grogů, becherovek a fernetů. Také nenapsala, co odpověděla do telefonu manželovi: "Ne, miláčku, nejezdi pro nás! V žádném případě! Kdy jindy si Jana natrénuje pochod v bouřce, po tmě s čelovkou, neznámým terénem?" A měla pravdu, děkuju Šárko!


Šárka:
Ano, ta terasa s pergolou byl pro mě šok. Můj manžel by po prvním dešti rozbořil takovou stavbu buldozerem a místo toho by postavil vše tak aby to bylo funkční. Možná tady je původ spolehlivosti naší modré škodovky( I když ted' říkal něco o děravém výfuku a zrezlém rámu, uvidíme, Loučná nad Desnou není v Ukrajině) .

Jana
: Po první krizi na Vysokém Kameni,druhé krizi u Rychnova, nastává třetí...Za všeobecné pozornosti hostů odcházíme zahalené do pláštěnek a s čelovkama do tmy. A opět krásné širé pláně!!! A bouřka nad námi! (No, to je literární nadsázka - bouřka je 2,5 km od nás). Opět se bojím o život. Šárka mě uklidňuje skutečnými příběhy ze života, např. jednou nějakého  člověka zabil blesk a že. to bylo už po bouřce a najednou přišel jeden opožděny blesk a bylo to. A já mám pocit, že se po.... Ovšem za lijáku, s báglem na zádech, ve vojenské pláštěnce, to není věc snadná! Konečně bezpečí vesnice, jsme v Pěčíně. Čekají nás opět pastviny, tentokrát vede cesta pěkně mezi nimi. Odlesky očí krav ale vypadají děsivě. Prší, prší, cestu spíš jen tušíme, brodíme se vodou. Šárka mě napomíná, ať se chovám jak na opravdovém treku: Jak to, že nesleduji turistické značky? Domů je to jen 7 km.

Šárka-
Mě se do deště taky moc nechtělo, ale jestli nemá Jany první trek skončit fiaskem, je třeba mít ,,silnej vůl,, jak se říká. Bouřka už byla dots daleko, šli jsme pro mě  notoricky známou trasou.
Všude bylo plno vody, obě jsme si několikrát nabrali do bot, ale jinak taková klasická třekařská pohoda. Stromy nepadají, býci za ohradou, blesky jsou pryč, jen trochu prší.


Jana:
Někdy k půlnoci se blížíme (někdo skoro plížíme) k našemu městečku. Vidina teplého domova je úžasná. Teoretizujeme, jestli bychom teď znova zvládly zabivakovat? Obě máme ještě nějaké suché věci,takže ano. Ještě že jsme to nevyzkoušely, asi za 3 hodiny se přihnala taková šílená smršť, že oba naše potoky byly následující den změněné v řeku Vydru! Po příchodu domů hned suším drahocenné brašničky a své botky, vše ostatní zůstává na hromadě. Dávám půlnoční siestu ve vaně s kafíčkem,pak budím obě čubiny na žrádlo a pak spokojeně usínáme.

Šárka:
Závěr- Těch 31 km jsme šli den a jeden večer, takže jsme se viceméně flákali- Večer když jsem přišla domů. šla jsem hned spát, v nědeli jsem jela s trhovcema prodávat na pout, vstávala jsem jen za pár hodin. Ale co, vzždytˇ jsem si koupila konečně vlastní batoh, tak se musí vydělávat.

Jana:
Závěry: 1) Hurá, noc v lese přežiju! 2) Trénovat! 31 km za den je žalostně málo! 3) Vnitřně se smířit s tím, že malá Bleška ponese větší náklad než velká Alfa (pořízená specielně pro dogtrekking)...anebo ne? 4) Přezouvání bot je úžasné, nejsou puchýře. 5) Zůstává mi problém - krávy!