Stezkou vlka 2010

7. září 2010 v 16:36 | Šárka
Koncem srpna jsme se s Janou vydaly na trek na opačný konec republiky. Konkrétně šlo o podhůří Jeseníků, o Hanušovické vrchy. Šlo o Jany první dogtrek.
Do Loučné nad Desnou jsme vyrazily plny očekávání, já jsem se jako vždy zastavila zvážit naše batohy, Jana to radši nechtěla vědět, ale tedˇ se to už smí říct, Jany batoh vážil 8.2 kg bez půlitru vody a bundy. Můj batoh s vodou a bundou měl 7.8 kg.

Naše bleděmodrá škodovka jela jak tank, žrala benzín ostošet a za 6 hodin jízdy jsem poprvé v životě viděla Jeseníky.

Ubytovat, přihlásit, popovídat s kamarády, vyslechnout mítink a po půlnoci na kutě. Taková pěkná rutina všech treků. Ráno, jakmile začalo svítat, začalo pršet. Jani, drž se, bude hůř. No ona to zatím netuší a statečně se usmívá. Takže jsme se vybatolily se psy do deště. Jdem , prší, pláštěnky šustí a lidi nás přebíhají, potom už předcházejí. Asi za 5 km přestalo pršet. Paráda. Svlékly jsme plaštěnky, já jsem byla úplně mokrá i pod pláštěnkou. Procházíme Velkými Losinami. Za lázněmi přezouváme boty, poprvé ztrácíme značku, ale nebyly jsme jediní, bylo nás tu plno, co jsme místo po modré šli po silnici. U penzionu Diana nám uniká hlavní peleton. Dochází nás nezmar Jana Hynků s Denym, co v noci nespala, protože celou noc sem jela autem. Tedˇ metelí jak perpetum mobile. Potom si dává malou pauzu. My se plazíme dál, do kopce, kde je KO, tedy koláčová kontrola. Dáváme si koláč, Jana opět cosi kutí se svýma botama, tak na ní čekám. V tom přichází Jana s Denym, mým psům se povedlo jí ukrást jeden z koláčů a dala se do mě zima, tak jsem řekla Janě, že jdu pomalu napřed.

_____________________________________________________________________________

Jana a portugalský vodní pes Bleška od Emy Destinnové a krátkosrstá kolie Alfara:

....Pochod v dešti není příjemný, ale v tolika článcích o dogtreku jsem četla, jak je déšť téměř nedílnou součástí..že si myslím..má to tak být. Jenže nastává problém, který neznám v běžném životě nás-brýlatých lidí. V běžném životě nenastala souhra okolností déšť + hluboko do tváře stažená pláštěnka + funící a po dechu astmaticky lapající člověk + pod tíhou batohu hrbící se bába ( za normálních okolností jsem MLADÁ šarmantní babička!!!). Brýle mám stála beznadějně zamžené, i když mě Šárka napomíná, že nesmím jít se skloněnou hlavou,opravdu nic nevidím a při postupu vpřed se řídím hmatem a čichem.
_____________________________________________________________________________
Šárka:

Šli jsme malými asfaltovými cestami, přes vesnice, Jana se neustále přezouvala z jedněch bot do druhých a dostaly jsme hlad.Přestalo pršet, začalo pršet. Scházely jsme strašně dlouhým údolím dolů k řece Moravě k hospodě u Seppla. Tady bylo veselo, plno třekařů, pár bláznivých vodáků odvádělo klepající se děti do tepla hospody.  Daly jsme si jídlo, kafe a protože bylo po třetí odpoledne, už jsem zas Janu hnala do deště

___________________________________________________________________________
Jana: Posezení v hospůdce je příjemné,to, že si jídlo i pití nosím z restaurace sama, mi nevadí. Několik místních chlapíků živě diskutuje se Šárkou a když se chystáme k odchodu, pobaví je její hláška při navlékání opasku: "Tak jaště pás cudnosti..." Smějí se, já vysvětluji, že Šárka nepřehání. "Když si Šárka připne šest haskounek-myslíte, že se k ní přiblíží nějaký muž s nemravnými myšlenkami?" Dávají mi za pravdu, oni by to teda neriskovali.
___________________________________________________________________________

Šárka

Čekalo nás táhlé stoupání, držíme se rady z mítingu, nevíme -li jak, jdeme rovně a je to správně. Dochází nás pár známých trekařů, tuším před sebou pastviny s kravami, popoháním Janu, atˇ si nenecháme utéct ochranku v podobě kámarádů trekařů. Plazíme se do kopce, přicházím ke kravínu a podlézáme ohradu. Neřeším, jestli Jana chce, nebo nechce, bojí se nebo nebojí, prostě lezem do ohrady a kousek před námi jdou dva chlapi a s náma další dva, prostě to musím přežít. Koukám že po levé straně jsou dašlí dráty, vedlejší pastvina kde se nepase. Ale tím se nehodlám zdržovat, když krávy nechaly projít ostatní, nechají i nás. Věřím tomu.  Když jsme došli na konec ohrady, kde nám Petr s Nanynou drželi galatně ohradník, Jana se hroutí hned vedle ohradníků, že asi umírá po prožitém stresu. Výborně. Pokouším se jí zocelit poznámkou, že jestli se ty mírumilovné krávy rozhodnou zaútočit na ubohou Janu, ten ohradník jim v tom nezabrání, atˇ ještě popoleze pár metrů do lesa, že není jisté, jestli tohle není taky pastvina s kravama. Povedlo se a Jana s tepem 200na 150 jde skonat na konec pastviny.  Já pořád tukám na hodiny, hodin hodně km málo  pojd´  . Nic platno, Jana sundavá batoh a čte si SMS co jí před chvílí přišla. Posílala totiž všem svým známým zprávy, když jsme byli dole v hospodě. Jedna SMS od kamaráda zní- ,,OTOČTE TO!,,  Dostávám totální záchvat smíchu, tolik smyslu pro humor jsem od toho člověka nečekala. Jana ale kupodivu nehodlá vracet, ale po pauze jdem směr Paramutˇ.
__________________________________________________________________________

JANA:
Jak tak čtu Šárky vyprávění, opět se mi potvrzuje: kolik lidí-tolik různých pohledů na věc. K té pastvině s kravami jsme dorazily splavené a vyčerpané po čtyřech kilometrech stoupání. Krávy nebyly nejprve vidět.Ale ozývalo se bučení. Ano...bylo trochu uklidňující, že nás šlo několik. Ale jen do chvíle, než začli mizet v dáli! Psi se mi vlečou, ztrácím nervy,porušuji řád a pouštím je z vodítka: "Já vás nepovleču! Klidně se nechte rozdupat! Mě je to jedno!" Stále upírám zrak na paty dívčiny přede mnou. Nesmím zpomalit! Vzápětí mám chut si vysílená lehnout na zem a odpočívat..a omdlít..Chuděra je - zřejmě ze mě-nervózní a stále zrychluje! Musí mít pocit, že jí za patama funí celý stádo krav! Za nekonečně dlouhou dobu vidím jejího partáka  u otevřeného východu z pastviny,který se domnívá, že nás povzbudí halekáním: "Chvátejte, poběžte, už jsou tady..." A skutečně.Krávy se k nám blíží o poznání rychleji, než my k východu. Ano, stihly jsme to, nikdo nebyl rozdupán. Když jsme pak se Šárkou rozebíraly situaci, uvědomila jsem si (už asi po desáté) že si frajerka opravdu pořídím nové brýle! Nenosit totiž o dioptrii slabší -viděla bych ty dráty vedle cesty a prázdnou pastvinu-možnost úkrytu-

 Taky se nám stala zvláštní věc: dvakrát se k nám připojili opilí mladíci, obdivovali psy,my jsme byly osloveny "holky", chtěli jít s námi, vydali se s námi, naštěstí nebylo těžké je rychlejší chůzí setřást.

________________________________________________________________________


Šárka:
Jana jde už jen jako robot, že by měla koukat na nějaké značky ji ani nenapadá. Trochu jsme bloudili, ale na vrchu Paramutě zas Jana hlásí pauzu.  Je vidět, že ještě nikdy nešla potmě v neznámým terénu, jinak by sebou trochu hodila. Ani jsme si nevšimly, kdy přestalo pršet. Otevírá se před námi nádherný výhled. Mraky nízko. kopečky,  jásám nad tou nádherou. Blíží se K1 živá, prý na nás počkají. Když jsme došly, vypadala už Jana celkem normálně. Dala jsem si pár rumíčků a stívajícím se lesem klesáme do nějaké H. vesnice. To už je tma jak v pytli, 41 km za náma,  melem z posledního. Opět bloudíme, tentokrát už odmítám se znova nalézt, v posledním domě na kraji vesnice čepuji 6 litů vody a z se 14 kg batohem -i s vodou- jdeme jen pár set metrů od vesnice a chystáme bivak

Z protějšího kopce sem je slyšet dusot muziky. Hrůza. Provádím polní očistu těla, stavím stan, psi se těší do stanu, já nakonec taky. Jana má svůj oblíbený mrtvolný vak, psy dává ke stromkům, ani nedutají v pohodě uléhají, Dlouho jsem nemohla usnout, ten virvál byl hrozný.

Jana pak ráno říkala, že šel někdo s čelovkou okolo, Jany psi zaštěkali, a ten někdo šel dál. No to jsem úplně zaspala. Vstávaly jsme v 5.00 stejně musíme počkat až bude světlo, musíme najít značku. Jana neměla vůbec náladu snídat, já jsem měla tatra mlíko, kafe v plechovce a deli tyčinku a bylo mi celkem fajn.
Lezly jsme po louce  čučely do mapy, Jana ztratila v trávě brýle, pak je našla, značka ale nikde. Vyšly jsme na kopec a značku jsme našly. Není krásnější pohled pro zbloudilého trekaře, civěti opět na správnou barvu značky.
Jdem a jdem, Jana zkoumá, kdypak budou zase krávy, já zarytě odmítám odpovědět, jsem tu taky jako ona poprvé.
Tentokrát jsme nepotkaly žádnou hospodu, jíme tedy vlasní zásoby a bez zvláštních událostí jsme  doplazily na K2, Taky živou, už po nás byla schánka, kde jsme. Šla jsem ukotvit psy a sundat jim brašny a když jsem přišla se občerstvit, říká Jana, že si právě zavolala odvoz.  Přešla mě chutˇ k jídlu, rum už nebyl, aspon jsem ho neviděla, chvíli jsem žbrblala, nic platno s Janou to nehnulo. Dva roky se Jana chystá, takovou dálku sem jedu hlavně kvůli ní a ona se na 66 km na to vykašle? Nic platno, dál ani krok.Ještě mě doráží citací z dogtrek řádu, že se účastnící pohybují samostatně. Já jí dám samostatně!!  No ale na rozčilování chybí energie. Rychle volím- jdu nebo nejdu- tak teda jdu. Ještě 28 km a jsou 3 odpolene. Tak teda, žádný pauzy, žádný bloudění a jdu.

_________________________________________________________________________
Jana:

Mé rozhodnutí ukončit závod na 66.km padlo asi kilometr před kontrolou. Šárka se moc zlobila, ale já fakt nemohla. A ta má poznámka o "individuální disciplíně" byla myšlena jinak. Chtěla jsem ji povzbudit, že vždycky to chodila a došla sama! A ukázalo se, že to zvládne. Dokonce jen s jedním bivakem! Závod ve mě vyvolal mnoho otázek a pocitů. Těsně po příjezdu do cíle jsem na otázky typu : "Ale nenecháš se odradit? Půjdeš příště zas?" vrhala pohledy přímo masového vraha! Po odpočinku, druhý den..už jsem vše viděla trochu jinak. V září máme se Šárkou naplánovaný Loganův trek. Přemáhání se nekoná, kvůli práci mohu jít "jenom" mid.Uvidíme, co mě čeká.


___________________________________________________________________________


Šárka:
Obchází se pastviny dlouho vesnicí po asfaltu. Tady někde mě prý za sebou někdo viděl. Já jsem před sebou neviděla nikoho. Jenom psi chtěli posvačit kočku. Nekonečná modrá. U mrtvého muže posílám Janě sms, že valím dál. Cesta se změnila v jakési koryto, psi pijí, já opatrně našlapuji, kotník je měsíc po výronu. Jak tak koukám pod nohy, pozdě si uvědomím, že už jsem dlouho neviděla značku. Koukám do mapy, potichu nadávám, snažím se udržovat správný kurs a doufat, že se na značku opět napojím. Značka vede po hřebeni a já jdu po úbočí kopce. Musím tedy nahoru. Přes hřeben. Někde nahoře vede značka. A taky že jo, vedla. To se mi ulevilo. Potom nasledovala asfaltka k mistu na Tratovce . Za chvíli bude tma. Vůbec mě nepřekvapilo, že jsem se pak ve tmě v nějakým pitomým kamenitým kopci ztratila.  Jdu tedy přímo dolů, dole je vesnice a tam se snad najdu. Jenže mezi lesem a vesnicí je pastvina plná krav. Ještě že tu není Jana, tedˇ se málem strachy po-... zase já. Ale vracet se nehodlám. Jenže ve stádě jsou telata, co se začaly plašit a rozutíkaly celé stádo. Naproti stádu běží se zvednutými ocasy nevím- kravy- býci? Dávám se běhu a kotník nekotník, únava neúnava utíkám dolů., Pastvina končí v kopřivách, maliní a bodláčí a v potoce. Vylezla jsem na silnici v Soběšíně. Tma jak..no jak v noci. Hledám modrou, bloudím, kurnik, přeci tu nebudu brečet. Volám pořadateli Ládovi, že jsem opět ztracena atˇ mi poradí kam. Dostává se mi rady, at jdu po silnici, stejně jsem poslední a prý už je to jen 4 km. Houbeles! Bylo to 8 km, ale po těch šutrech a dobytku a houští celkem miloučký asfalt.

Nemohu za to, ale začínám si říkat, proč já vlastně ty treky chodím. Abych tu lezla po tmě, hladová zničená, pronáslednovaná dobytkem?

Po skoro dvouhodinovém pochodu po silnici jsem konečně došla. Přišla jsem i se psy do hospody kde byla country kapela v nejlepším. Malá chvilka dojetí, všichni tleskají, hučí , psi se ani moc nebojí a já jsem dojatá, že mám tak hodné a skvělé psy. Kdybych šla s jedním, budu stejně zničená jako když jdou se mnou všichni.

Za 14 dní mě čeká Loganův trek. Když si uvědomím, jak budu opět zničená a utahaná, začíná ve mě hlodat červík pochybností. Mám vůbec Logana jít? Myslím že tady byl původ důvodu, co se dělo na Loganovi. A  že se tam děly věci, a jaké,  to bude v povídání o Loganovi.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Kata Kurakova Kata Kurakova | 17. září 2010 v 14:47 | Reagovat

Sarko, moc gratuluju k fyzickemu a hlavne, zda se, psychickemu vykonu! A tesim se na vypraveni o Loganovi :).

2 Fabian Fabian | E-mail | Web | 15. listopadu 2011 v 14:20 | Reagovat

Vstřebal jsem to, neboť žádný učený z nebe nespadl....žeee:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama