Květen 2011

Jednooký vlk 2011

26. května 2011 v 15:00 | Šárka

Jednooký vlk 2011 se šel jako minulý rok z kempu Velké Dářko. Je to vlastně jeden ze dvou treku, co není zas až tak hrozně daleko autem. Minuly trek byl velice lehký, i já jsem ho šla na jeden bivak a došla jsem v sobotu ještě za světla.
Ted' mělo být všechno jinak. Už 105 km v propozicích dávalo tušit, že se trošku projdeme. Ale co, minule to nebylo skoro vůbec po kopcích, tak to zvladnem levou zadní, říkala jsem si.

Po volných startech od 7.00 hod jsme začali za Škrdlovicema stoupat a klesat a stoupat a klesat a takto pořad dokola. Poznala jsem místa, kde jsme šli i minule, ale jen pár metrů. pak jsme zas lezli k nějakým Dráteničkám. Mapa slibovala dostatek hospod na občerstvení. Na 15 km byly v mapě 3, z toho 2 zavřené a jedna v obležení vřískajících dětí. Té jsem se vyhnula a jak jsem podle fotek pak zjistila, byly tam ovce a kozy navolno, takže bych tam stejně nemohla zůstat. Místo toho jsme opět lezli někaj do kopce, pak z kopce a ve Sněžné neměla hospoda ještě otevříno, takže zas šlapem dál. U jednoho potůčku ve stínu dávám větší pauzu. sundala jsem psům brašny a šla jsem se vykoupat do potoka. Jak tak sedím, vidím nahoře na stráni jak jdou trekaři úplně blbě. Pískala jsem na ně, jedni slyšeli a vrátili se, jiní šli dál.

Po pauze se šlo opět do příšerného kopce, obloha se zatahuje a hřmí. Jsem zplavená jak myš, na tom kopci dávám poprvé psům pít z vlastních zásob, dotedˇ stačili potůčky. A zase, nahoru, dolů, po krásných loukách, okolo pomníčku partyzánky. Vůbec to není ten minuly vlídný Jednooký, po mírnych kopeckách v smrkovém lese.

Stylem skopce-dokopce jsem nakonec dolezla po sedmé hodině večerní do Dalečnína, kde jsem věděla, že bude hospoda s jídlem, byli jsme tu v březnu na čundru. Jenže vařila ta menší a víc nobl hospoda, takže jsem musela nechat psy venku. Ale vůbec jim to nevadilo, napili se a sekli sebou a spali. V hospodě bylo veselo. Úpící trekaři, při představě že nejsme ani v polovině a hospodská co se bojí psů. Dala jsem si masovou topinku a asi za hodinu jsem vyrazila. začalo se stmívat, všichni mají v plánu jít ještě asi 10 km. Já ne, mě by to zničilo. Jenže dost dlouho jsem nemohla najít vhodné místo a než jsem ho našla, bylo to až za Unčínem, byla tma jak v pytli a asi 47 km. Zabivakovala jsem vedle ,,doprovodneho vozidla,, vraku nejakeho auta. Testovala jsem novy spacak, 950g vážící. Zima mi nebyla, jako tradičně mě v noci předšli úplně všichni.

Ráno jsem vylezla po půl šesté, za 40 minut jsem měla zbalený všechen můj cirkus a hajdy do Jimramova. Koupila jsem si tam snidani a psům rohliky, šla jsem opravdu nalehko a krmeni jsem měla jen na jeden den. Na pupmě jsem si koupila horkou kávu a zminovat se o tom, že se opět začalo stoupat a klesat by bylo asi otravné. Jedno stoupná bylo fakt už dost trapné, takovej krpál a pod kopcem nějaký pitomý kameny, musim tam vyzvedávat jednoho psa za druhym. Teda ted Žižka ale je!! Nevynechá jedinej kopec v okoli. Po jednom zvlášt' vydařeném klesání v jedné vesnici vidím trekaře s velkým bílym psem, zvaného Prcek, anžto má zavolaný odvoz, pes si lehá a nechce jit dál. No to my už taky skoro nechcem. Psi začínají mít ocasy dole- No ale když jsme přicházeli k tomu autu, prž měli všichni ocasy hore a tvářili se vesele.
Když míjíme malou říčku, posílám psy do vody a oni v ní stojí. rochní se a chladí se. Jsem tam tak dlouho, dokud poslední ped nevyskočil sám na břeh.
Opět do kopce. Dlouho. Lezeme přes hřeben, pak zas dolů. Aspon že je v tom údolí zas potok. Otevřelo se mi nádherné údolíčko. V dáli vidím dvě tečky, jak se táhnou do kopce. Minula jsem jednu hodpodu. byla asi 400 m z tratě a přišlo mi to moc daleko. Takže ještě asi 2 km do Pusté Rybné, tam se vaří dobře a jistě, byli jsme tam minule. Z hopspdy právě odchází trojice trekařů.
Nenechám se tím rozhodit a dávám si smažený květák, polévku a kafe se šlehačkou. Hřmí a blíží se bouřka. Je horko jako včera. Potom se stoupá na Rybenské perničky. Tam jsme byli minule taky. Je okolo páté odpoledne. Bouřka nás nakonec minula a při sestupu za Čtyř palic vzpomínám, že tady jsem minulý rok vymyslela, jakým stylem chodit s trekovýma hůlkama a tolika psama a od té doby ani trek bez hůlek. Konečně jsem dolezla do Křižánek. Tak tady v okolí jsem coby 18 letá byla na indiánských hrách. Když jdu okolo hospody, překvapilo mě, že tu sedí 5 trekařů. Sedám taky, hlad nemám a tak si dávám pohár a limču. Čas příjmně plyne a kilometry stojí. Ostatní mají v plánu dnes dojít. Já váhám. Za Křižánkama je rybník, u kterého bych se mohla umýt a zabivakovat.

Odcházíme společně v osm večer. Jenže za vesnicí vídím, jak z auta vystupuje mládež, míří k rybníku a sebou ma spacaky, rmagnetofony a bedny s pivem a jinym pitim a přechází mě chutˇ tam s nimi být v blízkosti. Držím tempo s ostatními, cítím že se mi začíná dělat puchýř. Když jsme došli na kopec zvany Devět skal, minuli jsme přístřešek a tak jsem se rozhodla, že se pokusím i nadále držet tempo s nima a dojít taky dnes. Zcela nespotrovně jsem hledání správně trasy při chbějících značkách nechala na Gwen a Lence, spiše na jejich gps. Taky jsme šli okolo domku, kde jsem v těch 18 letech spala na půdě u Pínů, podle cesty bylo vidět, že je domek nepoužívaný, ale nezdál se mi v dezolátním stavu. Zde jsem poprvé viděla severké psy- malamuty- na živo.

Na sentimet a vzpomínání na studentské lásky není čas, v Cikháji není značka. Po delším bloudění a úprkem za osobama s gps jsme našli modrou. Jupíí. A od té doby to bylo už jen kousek na červenou k místu, co už jsme včera šli ze začátku. Došla jsem dvě minuty před půlnocí.

Trek se mi moc líbil, bylo to fajn, děkuji pořadatelům a všem fajn lidem, co jsem potkala

Měla jsem opravdu jen ten jeden puchýř, ale skoro nebolel a v chůzi nevadil a kdybych zabivakovala , neměla bych žádný.
Uvědomila jsem si, že když mám na zádech 5.5 kg při čemž skoro dvě kila z toho je batoh, je skoro zbytečné ten batoh tahat. Boty už mám vyšlaplé, stačí mi tedy jedny boty a sandály, musím nějak vyřešit spacák a karimatku pro psy do stanu( už mám typ, upravím si spacák tak, aby šel rozpůlit na dvě části a pak se psům do brašen vejde) a příště půljdu jen s ledvinkou, pořídím si trochu větší. Nebo si někde v totálním výprodeji pořídím dva tenke spacáky a dám si je na spaní do sebe.

Jak trávíme soboty

14. května 2011 v 21:11 | Šárka
Poslední dvě soboty jsme strávili velice pěkně. Tu minulou jsem jela s dětma na cyklovýlet. Teda děti jely na kole, já jsem jela se psy na čtyřkolce. Dojela jsem autem do vesničky Bor, kde jsem měla domluveno se Zdenkem G. co má alaskány, že mi pomůže sundat káru a večer naložit. Čekali nás krásné asfaltové cesty s napadaným jehličím uprostřed a pěkné pískové cesty. Ješte před odjezdem jsem i Davidovi koupila gelový potah na sedlo jak má Iveta a mohli jsme vyrazit. Jeli jsme po modré značce, pak jsme odbočili na žlutou a v Majdeleně nás čekal přejezd E 55. Tušila jsem že okolo pojedou další cyklisté co mi ukážou zda můžu přejet. Davida jsem si i s kolem naložila na káru a stačilo jedno mávtuní že můžeme a šup, bylo to. Iveta měla na kole Dašenu na navíjecím vodítku, ale ty dvě jsou rozumnější než David. Než jsme dojeli do hospody na Koskách, zjistila jsem že mám bouli na zadním kole čtyřkolky. No to je super, já sama s dětma, 16 km od auta, manžel na melouchu. Zavolala jsem mu to tedy, jaký mi doporučuje postup. Teprv když mi radil atˇ jedu pomalu, tak 30-40, došlomi že každý mluvíme o jiném kole. On myslel na autě. Poradil mi ho upustit a opravdu to pomohlo a boule zalezla.

V hospodě bylo fajn, byl tam totiž dětský koutek daleko od venkovních stolků a nebylotam vidět ani slyšet. Pak jsme se vydali na zpáteční přejezd hlavní silnice, zase jsem si řekla o pomoc projíždějící cyklisty. Jeli jsme k cepské pískově II. David už byl občas unavený, tak jsem si ho dala na navíjecí vodítko. Když si odpočal, tak se sám odepnul. V pískovně se vykoupali jak děti tak psi, hodinu jsme tam pobyli a v půl osmé jsme dorazili do Boru.Celkem 34 km.

Naložit káru, kola a hurá domů. Jenže doma na nás už čekal Jirka, kdepak jsme tak dlouho, že jdeme na lampionový průvod a ohnostroj. Tak jsme se otočili na podpatku, popadli lampiony a šli jsme na pruvod. Domu jsme přišli před desátou večer. Ten večer děti při ukládání nekladly sebemenší odpor.
_____________________________________________________________________________________________

Tuto sobotu, 14.5. jsme jeli na výlet na Kohout. Do Záluží jsme dojeli autem, pak jsme šli krásnýma loukama, okolo místa zvaného ,,Dvořák v hoře,, trochu jsme hledali nové cesty.V jednu chvíli jsme se dohodli, že Jirka si dá s dětma pauzu a já pujdu na průzkum. Málem jsem potom netrefila zpátky. Musela jsem sedopískat, protože mobil jsem měla u nich. Jirkovi zas vadilo, že jsem odešla s brašnama s věškerým proviantem. Potom jsme došli na zelenou značku a za chvili jsme byli na vrcholu Kohouta. Tam jsme si opekli buřty a protože tam nebyla voda, nesli psi v batůžkách plno vody, jak pro svoje pití a naše, tak na zalití ohně. Povedlo se a pak jsme slanovali cestou necestou dolů. Drobet jsme se v té džungli motali, pak jsme se nas našli. Procházeli jsme zapadlá místa, kde jsem jezdívala se tříkolkou se starou trojkou,objevili jsme v lese zřícenou kapličku a rozpadlý statek. Trochu mě uváděl v zoufalství Jirkův ne- orientační smysl. Tak jsem musela použít zaklínadlo jménem ,, Tady jsem jela se psama,, a pomohlo to. Pak jsem se na Jirkovo přání zastavili na těžišti vlavínů, kde jsem šilela, když jsem viděla Davida,jak ho Jirka pouší z ruky a nechává hopsat mezi několik metrů hlubokýma jámama s vodou s podkopanýma stěnama. Andělé strážní měli pohotovost, dobrý.
K autu jsme přišli v 18.00, za sebou 14 km. David roste a sílí, ani jednou neříkal že už nemůže. Dokonce ani v autě neusnul. Jen Iveta říkala--já vím že se tu motáme furt dokolečka. ( divila jsem se, že to poznala, moc jsme se nevraceli)

Krušnohorský dogtrek ve Středohoří

10. května 2011 v 10:46 | Šárka
Na tento trek jsem se velice těšila. Už minulý ročník byl velice vydařený. Tentokrát byl základní tábor v Opárenském údolí u Lovosic. Celkový dojem z cesty autem a treku se dá vystihnout jedním slovem--pohoda--. Při cestě autem se mi povedlo držet se vytýčeného itineráře, na pražském okruhu jsem si už připadala jak starý mazák, co se vyzná a za necelých 5 hodin jsem dorazila do Opárna.
Kemp to byl velice rozlehlý, byla jsem rozhodnuta platit jen za to co využiju a nikoliv za tři noci. Personál byl velice vstřícný a nebyl problém zaplatit jen za jednu noc ( tímto bylo rozhodnuto, že musím jít na dva bivaky). Neplatilo se od počtu psů, což bylo fajn.

Večer před mítingem jsem zjistila, že mám mapu z druhé poloviny Labe, tudíž k ničemu. A to se Jana Str. tak snažila a sama mi nabídla půjčení té správné mapy. Naštěstí pořadatelé mi na barvné kopírce okopírovali tu správnou, vyfasovali jsme itinerář, vyslechli miting co a jak a asi okolo půlnoci jsem zalezla do stanu a do peřinek.

Ráno byl start od půl osmé, tak jsme šli. Po zelené do Malých Žernosek. Poté jsme začali stoupat a tady jsem poprvé zabloudila. Šla jsem s davem rovně po cestě a došla jsem před Chotiměř. To už se trekaři postupně oddělovali, koukali do map a vraceli se. Já jsem došla do Dobkoviček, kde mě opět předbíhali ti, co šli správně. Zase jsem trochu bloudila, ale díky běžcům přede mnou to celkem šlo. Až k vlakové zastávce Radejčín, kde kvůli stavbě dálnice opět nebyla značka. Tak jsem šla .,, po čuchu,, a i trochu podle štěkotu jednoho honáckého psa a bylo to správně.

Za Dubičkama jsme na chvíli zakotvili v potoce, psi v něm stáli a chladili si nohy a pili. Potom jsme přišli do Dolních Zálezel. Zde , na obou březích Labe byla frekventovaná železnice a silnice a byl tu celken hukot. No ale byla tu taky hospoda kde se vařilo a protože venku byl rachot, vítr a prach a schylovalo se k dešti, byla jsem se psama poprvé vevnitř v hospodě. Personál nic nenamítal, bylo nás tu víc, psi byli moc hodní, Esina se tak bála, že se ani neopovážila chovat jinak než ostatní psi, poznám to na ní. Dala jsem si kuře na paprice a asi po hodině jsem šla dál. Nebylo o co stát, ten šrumec byl příšerný. Dokonce jsme šli nádražím a v okamžiku kdy jsme byli na peroně projížděl okolo rychle nákladní vlak. Všechno se třáslo a dunělo. Esina se tak moc bála, že se bála se bát. Výsledný efekt byl ten, že psi stáli a čekali jsme až to přejede. Tady mě předešli Pospíšilů, Zdenek měl mladocha od LuckyW a ten se trochu bál. Nádraží jsme opustili lávkou s mřížovím.

Začali jsme stoupat k Vanovským vodopádům. ale hluk ze zdola nás neopustil. Začala mě bolet hlava. Příroda okolo nádherná, dokonce tu bylo pár chat, kde si lidi dělali ohen, a jinak různě si užívali na zahrádkách. To vše za vytrvalého dunění dopravy. Ani studánka a vtipné dřevené sochy ně nerozveselili.

Konečně jsme došli do Větruše, na první kontrolu. cca 26 km. Tady svačí Iva s Betynou. Můj plán byl dojít na 40 km. Dále se šlo po červené až do Žimu, kde sedělo venku před hospodou několik trekařů. Ochutanala jsem pivo a celkem mi sedlo. Říkalo se, že prý za 3 km se pečou palačinky. Nepochopila jsem jestli v hospodě, nebo jak, prý ale už to balí. No 3 km půjdu hodinu, pak už bude tma a neuvidím na hrboly na zemi a nevyspím se. Tak jsem si načepovala vodu a asi za 600m jsem potkala pěkné místo a postavila stan. Psi se do stanu moc těšili a když jsem byla zalezlá, slyšela jsem jak o kus dál bivakuje ještě někdo. V tom šli okolo další a říkali, že ani za 1 k se pečou palačniky. Balit kvůli tomu nebudu, jde se spát.

Spalo se mi moc krásně, ta nová karimatka je naprosto super ( 3.8 mm tlustá, délka 120 cm váha 400g , cena.. no neptejte se..) Ráno jsem vyrazila chvili po šesté, v dobré náladě a čučím do mapy a itineráře, máme jít po neznačené cestě a taky bych měla potkat ty včerejší palačinky. Nepotkala jsem nic, a místo toho jsem došla na silnic E 55 před vesnici Bílku. Dalo se to ale obejít po trávě a v Bílce jsem potkala domorodce, co se zajímal kam jdu, že má nahoře volně pasené ovce. Naštěstí se ukázalo, že tím jak jsem zabloudila a šla jinak, jsem se místu s ovcema elegantně vyhnula , domorodec říkal, že tamtudy právě chodili s ,,těma psama všichni,, Ptala jsem se ho, zda je tu hospoda co včera dělala palačinky. Ne není..

Nevadí, pojídám tedy ředkvičky, mrkev a poličan a šlapem směr Černčice. Už je okolo osmé, když míjím super přístřešek a v něm už odcházející dva trekaře. Ptala jsem se jich na ty palačinky a prý to byla kontrola od pořadatelů kousek za Žimem v louce. Prý si dělali i seznam lidí co prošli. No tohle. Protože jsem neměla kredit v telefonu, poprosila jsem je, aby mi půjčili telefon a v rychlosti jsem se zeptala, jak to bylo , zda se tam musím vrátit. Nemusela, bylo prý celkem těžko najitelné a nebyla jsem jediná, kdo to přešel. Tak jsem se uklidnila a sunula jsem se dál směr Kostomlaty. Okolo hradu, dolů do vesnice. Tam byly další trekaři, mezi nima i moje ,, konkurence,, v počtu psů, tří australští honáči. Já nestavím, a jdu dál. Máme jít do Štěpánova, ale drobet bloudíme. Ach to značení!

Dovalila jsem se do Štěpánova, byla tu hospoda, ale nevařila. Tak jsme si aspon s ostatníma sedli u piva a limči a já jsem odešla dřív, chodím pomalu. Už bych si dala něco k jídlu. Čeká mě celkem dlouhý úsek po červené směr Leská. To na hospodu nevypadá. Usedlíci říkají že v Dřemčicích snad, ale vařit nebudou. Už je odpoledne, ředkvičky a mrkev dochází..
V Dřemčicích hospoda je a kvůli LenceJ a Gwen otevřeli dřív a dokonce trochu vaří. Dávám si masovou topinku a palačinky a kafe. Je to fajn, Je nás tu celkem dost, ty hospody jsou taková sběrná místa. Mezitím začíná pršet, jdu dál s Cedrikovou. Pak mi ale uteče. Začalo pršet doopravdy. Zjištuju že pláštěnka je k ničemu a jdu v bundě.
Celkem to jde, předešlo mě pár lidí co byli před tím v hospodě. Když jsem dolezla do Kocourova, bylo po dešti, v hospodě plno myslivců a žádný trekař a bylo okolo osmé večer. Tak jsem nabrala vodu a došla k lesu, našla jsem celkem slušné místo ke spaní a zabivakovala. I když jsem byla pár metrů od trasy, nikdo okolo mě neprošel. Teda v době když jsem byla vzhůru, díky té karimatce spím jak dudek. Ráno jsem měla před sebou asi jen 7 km. Nechvátala jsem , ale ti ptáci mě vzbudili okolo půl šesté.

Pokračovala jsem dál do Března a Bílinky a pak se došlo k Milešovickému potoku a bylo jasné, že se dál půjde už jen údolím toho potoka. Celou dobu se mi šlo moc pěkně, litovala jsem že už to končí, ve vyšlápnutých botech se mi šlo skvěle. Neměla jsem jediný puchýř, nohy mě nebolely a i ten batoh se 6 kg byl snesitelný. Tentokrát se mi ponožky s coolmaxem neosvědčily vůbec, za to jsem celých 60 km šla v jedněch ponožkách, trekových WOOX. Měly zesílený došlap, což se ukázalo jako výborné.

Byla jsem jediná, kdo šel na dva bivaky. Na vyhlášení jsme si připravli mávátka a různá trekovo- budovatelská hesla.
Pak jsem se vydala na cestu domů a kousek za Táborem jsem se přistihla, jak pomalu usínám. Zastavila jsem proto v Plané v cukrárně na kávu a zákusek a než bych začala usínat znovu, už jsem byla doma.