Návštěva Zadní země

1. září 2011 v 14:11 | Šárka
Zadní země je pro nás Jihočechy opravdu vzadu. Je to kout údolí řeky Křinice, kde jsme se měli zúčastnit akce ,, Zlatá horečka na Křnici,,

Na cestu jsme se vydali ve čtvrtek 25.8. a jeli směr Děčín. Cestou jsme se zastavili na Vaňovských vodopádech, které jsem znala z treku, kde jsme se všichni vyráchali ve vodě, Jirka tam při převlékání vytrousil klíče od auta, cestou na vyhlídku nás poštípaly vosy, na vyhlídce psi vykopali jiné vosí hnízdo a tak jsme z vyhlídky zdrhali velice rychle. Každý včetně psů jsme jich několik koupili. Ještě u auta jsem tahala ze srsti psů zamotané vosy.

Dojeli jsme do Děčína a ubytovali jsme se na louce u domu u Dáši Nešněrové. Večer jsme vzpomínali na dřevní doby před dvaceti lety. Domluvili jsme se, že nás Dáša ráno hodí naším autem s přívěsem do Brtníků, nějakých 35 km od Děčína. Tam jsme měli v 11 hodin sraz s hlavní složkou výpravy. Ta se skládala s několika dospělých a jejich dětí asi 10 lidí. Šli jsme směr most na Křinici, nahoru, dolů nakonec jsme sešli se značky a nastalo inzerované brodění se Křinicí. Od slova brodění jsem očekávala vodu po kolena. Jak se ukázalo, každý jsme měli o tom jinou představu.

Nejříve jsme opravdu šli po lýtka ve vodě, to bylo velice příjemné. No i po kolena by to šlo. To už ale psi začínali trochu protestovat. Všichni měli na sobě brašny s jídlem na 5 dní . Chleba a rozmočitelné jídlo jsme nesli v batohu ( jak naivní )
Když voda začala dosahovat k pasu, a hlavně k batohu a vzpouzení se psů začalo vyhrávat nad mojí fyzickou silou. Iveta si ale s Dašenou poradila dobře a sama. Psi se začali skrábat na jakýkoli suchý povrch a odmítali jít opět do vody a občas se povedlo nějakému psovi brašnu sklepat do vody. Přetahovala jsem se s nima a když se mi povedlo psy dostat zas do vody a postupovat dál, byla jsem ve vodé po prsa. Překonat v tété pozici padlý strom přes potok bylo pro mě už zcela nemožné. Vráila jsem se na břeh, sundala batoh a za pomoci JIrky jsme vývrat zdolali. Mezitím se mi povedlo upustit Davidův batoh do vody a namočit si svůj bágl. Potom se soutěska ještě více zúžila a dalo se jít jen po úzké římse , jinak vedle byla hluboká tůň. Psi se vzpouzeli už méně, hlavně proto, že s obou stran byla kolná skála a nebylo úniku. Byla jsem už celkem zdrchaná. Pak jsme se konečně dostali na břeh. Obléct boty, pochytat plavající brašny a hurá vzhůru strží. Ta byla zas tak strmá, že s nacucaným batohem a psama , který klouzali bahnem dolů to vůbec nešlo. Zajímavé bylo, že děcka, co měli malé batůžky a vážily míň kilo to zvládaly daleko lépe než já. Byla jsem již tak vysílená, že mě překvapilo, že nahoře na rovnějším úseku seděla jeden z mých psů s modrou brašnou a čekal na mě. Taky jsem potkala svého dalšího psa jak nám jde naproti a nemá brašnu. Něco je špatně, brašny mají mít všichni a vůbec kdo toho psa pustil? No asi já při překonávání toho padlého strou ve vodě.

Stezka se narovnala a za pár metrů zas nevěřícně koukám dolů, to máme opravdu jít tudy dolů? Psi se tam ani neudrželi, jaký to byl sráz. Cítila jsem, že budˇ se zbavím batohu nebo se skutálím po skála dolů. Takže sjem dolů hodila batoh a slanila jsem se psama dolů. Vešli jsme mezi několik skalních útvarů , vše porostlé mechem a z okolních skal kapala voda a mech pod nohama byl nacucaný vodou a já zpocená jak..

Neveřícně jsem zírala na místo, kde bychom měli 4 noci spát. Dva převisy, trocha roviny, jinak mech, smrčky a vývraty. Za náma krpál, před náma krpál. Jo a prý k říčce rýžovat budeme chodit tou samou cestou jakou jsme tedˇ šli. No to určitě. Tam už mě nikdo nedostane, říkala jsem si. Naštestí byla v místě aspoň studánka, takže jsem se mohla troch umýt.

Pak jsem začala vybalovat, z brašny se stanem tekla voda, hned jsem ho postavila, aby trochu uschnul, ale v tom všudypřítomném vlhku se to zdálo být nemožné. No ale zpátky cesta nevede, posádka byla hladová, tak jsem se dala do vybalování psích jezírek ( rozuměj brašen vymáchaných ve vodě) a přípravy nějaké večeře. Chlapi udělali oheň, tak jsem v kotlíku uvařila gulášovku s bramborama. Pak jsem ještě uvařila psům 4 pytlíky rýže a smíchala se sádlem. A než jsem to všechno uvařila , byla tma. Co mě celkem zarazilo, byla barva vody ve studánce, co jsme měli celé 4 dny pít. Byla rezavá jako černý čaj s citronem. No ale další členové výpravy neříkali nic, jestli to přežijou oni, tak my rozhodně taky

Ráno jsme pomaličku stávali, byla sobota a měla přojet další posádka. My jsme se poflakovali po tábořišti a pak jsme se vydali k řece rýžovat ,,zlato,, což byly malé korálky v písku. Člověk si prý zvykne i na šibenici a mě se výstup z rokle a sestup k řece bez báglů nezdál tak hrozný. Co se mi moc líbilo, tak to bylo to, že jsem viděla, dole mohu pustit psy, z jedné strany brod, z druhé strany skály, jen se kouknout okolo jestli je vzduch čistý. Zatím bylo sluníčko a teplo, děcka s jásotem naskákala do vody a radovala se s úlovků. Jen mě byla za chvíli zima tak jsem vylezla a pásla jsem puštené psy. Po poledni se zatáhlo a odpoledne začalo pršet. Tak jsme se vrátili do tábora. To už dorazil zbytek zlatokopů a když přestalo pršet, šli jsme rýžovat proti proudu. Sestup a výstup už absolvolaly děcka sami, vždyt v porovnání s okolníma skálama je to vlastně celkem pohodlná cesta.

Když bylo rýžování v nejlepším. přepadli nás Indiáni. Ze zhora na nás začaly padat mraky šišek a klacků a bylo nám vyhrožováno smrtí u mučednického kůlu, jestli okamžitš nevypadneme. Jenže do toho přišla průtrž mračen a to i zlotřilí Indiání zakopali válečnou sekeru a šli se taky zbabělě schovat do tábora. Lilo. Pršelo. Celý večer. Psi jsem měla v táboře uvázaný po dvou, Pesáčka na volno. Iveta se rozhodla, že bude se mnou a psama spát ve stanu. Protže nebylo co dělat, po sedmé jsme zalezli do stanu. Za půl hodiny začali mokří a uvázaní psi výt. Bylo mi jasný, že chtěji dovnitř. Iveta stále trvala na tom, že bude spát se mnou. Dala jsem jí instrukce, jak ochránit můj spacák a karimatku a šla jsem pro psy. Každýho jsem otřela ručníkem, trochu to pomohlo, ale stejně.. Měla jsem tenký spacák, takže byl hned mokrý. Rozhodla jsem se si usušit na sobě oblečení tím, že v něm budu spát. Byla mi celkem zima, ale nějak jsem to přežila.

Psi se uvelebili a přestali se oklepávat a byli rádi že jsou v suchu. Ráno mě vzbudilo kapaní vody. To už jen voda ze stromů. Vypadalo to krásný den. Jen někteří co přijeli včera odpoledne, prohásili, že jednou dnes domů, že jsou mokří.

My, co jsme sem jeli autem 300 km se ale nenecháne nějakým deštíčkem odradit. Po pohodovém ránu jsme , co se přehouplo na dopoledne a na svačniku jsme vyrazili směr Zadní Jetřichovice, kde měly děti naplánovanou kuličkiádu s nalovených kuliček. Místo na hru jsme několikrát měnili, kvůli vosám. Jinak se hra vydařila a tam se s náma rozloučili ti, co jeli dnes domů. My jsme šli asi 3 km zpět do tábora. Cestou si děcka rozebrala zase moje psy a dala mi je až když se mělo jít přes vodu po padlém stromě. Já jsem psy pustila a doufala jsem že si nějak poradí. Pak už jsem měla dělat sama co se sebou, ale děcka řikala, že Pesáček šel po stromě dokonce několikrát, Barča šla jednou a zbytek různě popadal do vody.

Pochytala jsem psy a dala dětem na vodítka. V základním táboře bylo pořád to samé vlhko, co bylo mokré zůstávalo mokré. Kotlík na vaření se opět osvědčil a vytasila jsem se s bramborovou kaší ( ne z pytlíku), rozštouchala jsem to polenem, opečeným lančmítem a písmenkovou polévkou.

Pro psy jsem zas měla 4 pytlíky rýže a jednu pytlíkovou polévku. Večer byl krásný, seděli jsme u ohně a zpívalo se s kytarama.Ti co odjeli domů by měli hořce litovat. Další den šel Jirka sám na výlet, chtěl vidět Pravčickou bránu a jiné zajímavé úkazy.

My jsme měli v plánu dorýžovat zbytek zlata a hlavně se měla konat ,,opičí dráha,, To byla lana natažená vysoko nad řekou.
Na tuhle dráhu se vydal i David a mě bylo doporučeno v klidu vyčkat jeho návratu a nepřekážet zkušeným lezcům tím že bych jim chtěla s Davidem pomáhat. Takže jsem zůstala u psů a rovnala zbylé dětičky. To trvalo celkem dlouho, než se vystřídaly včechny děti co to chtěly absolvovat.

Následovalo již tradiční posezení u ohně a další den už byl dnem odjezdu. Vypravili jsme se tradičně pozdě, nejdřív jsme museli přece udělat skupinové foto

A pak jsme se vydali na cestu směr Mezní Louka, asi 10 km. To už se ale nebrodilo, škoda, jak jsme chodili dolú k řece, psi si na brodění celkem zvykli. Musím velice pochválit Esinku Jančíkovou, na fotce je to první pes zleva. Jsou všichni na volno a ona se těch lidí vůbec nebojí a dokonce má k nim namířeno.

Cesta na Mezní Louku byla úmorná, přece jenom únava udělala své. Jirka si vybral v řece nějaké kameny do skalky a protože s námi šel pes- samec galantní tvor, nabídl se, že dámě odlehčí
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama